Ve svých příspěvcích z dovolené často povzbuzuji, abyste vyrazili a nebáli se toho, že děti to zvládnou a vy také. Tak tentokrát malé varování v úvodu. Na severu bylo krásně, jsem moc ráda, že jsme jeli a klidně bych to ráda zopakovala, ale:

1.     Už máme něco pod stanem naježděno (jezdíme už od 3,5 let mladšího syna), tak už jsou po sedmi stanovacích dovolených kluci ostřílení kempíci. Pokud tedy dovolené pod stanem zatím neprovozujete, je na začátek fajn vybrat si méně náročnou lokalitu  - třeba Korsiku. Jednak abyste děti neodradili, a pak také je fajn ve stavění stanu a dalších věcech okolo mít nějakou zaběhlou rutinu. Musím říct, že děti nám pomáhají víc a víc a je to super.

2.     Jsem ráda, že jsme  jeli právě letos, kdy je klukům 10 a 13 let. Myslím, že mladší dítě by si to tolik neužilo, nebo byste mu museli více přizpůsobit program. Takto Kubík už všechno zvládal – náročnější režim, kdy se někdy obědvalo až v 16 hodin a v 22 hod. stavěl stan, dlouhé přejezdy i příroda jako hlavní zábava. Právě toto myslím by u mladších dětí byl hlavní problém. U některých starších dětí by se zas mohlo projevit frflání z nekomfortu, počasí i nedostatku technologií a signálu (zvláště na FO, které nejsou v EU).

Každý si to musí zvážit podle schopností vlastní rodiny. Mám okolo sebe drsoně, kteří vyráželi se dvěma malými dětmi a miminem na dovolenou jen s koly, ale i opačný extrém, kdy vybavení na kempování ani nevlastní a dovolená autem do Znojma je nepředstavitelná dálka. My jsme tak někde mezi :-)

Pochopitelně se Island dá zrealizovat i pohodlněji, pokud si pronajmete obytňák nebo bydlíte v klasických ubytováních, ale je to zas o jiných penězích a možná i menším dobrodružství i sepětí s přírodou.

Island jsme měli v hledáčku už dlouho, a tak po té, co jsme si loni po dvouleté covidové pauze od moře zas prohřáli kosti na jihu, jsme se rozhodli vyrazit skoro až na polární kruh. Při letmém spočítání nákladů letenky + půjčení klasického osobáku nám vyšla o trošku levněji cesta trajektem, i když nad částkou se nám podlomila kolena. Ani jsem si upřímně nedovedla představit, jak všechen ten kempovací cirkus sbalit do letadla, takže jsem za tuto variantu byla ráda a ukázalo se, že alespoň pro nás to má samé výhody.

1.     Mohli jsme si sbalit, co jsme chtěli, a to včetně jídla, což je fajn úspora nákladů a pak také zvlášť Kubík je v jídle dost vybíravý, takže jsme vzali osvědčené jistoty.

2.     Udělali jsme si třídenní stop over na Fayerských ostrovech, kam bychom se jinak nepodívali a byla by to škoda.

3.     Samotná cesta trajektem byl moc fajn zážitek a výborně jsme si to užili.

Vybavení

Vybavení jsme museli dokoupit (není zahrnuto v přehledu nákladů). Největší položkou byl nový stan – cca 12 500 Kč. Před tím jsme jezdili s malým Colemanem pro 4, ale jednak už má svoje léta, ale hlavně není to úplně stan do chladného a velmi větrného počasí. Po prostudování recenzí a zkouknutí na veletrhu jsme koupili MSR Elixír a byla to dobrá volba. Dobře se staví, je prakticky udělaný a podržel nás, i když přiznávám, že jsme se naštěstí do žádného velkého extrému nedostali.

Vařič máme stařičký klasický Coleman.s třemi vysouvacími tlapičkami Zvládli jsme to s ním, ale tady bych doporučila pořídit nějaké modernější, kdy se vařič nešroubuje přímo na bombu, ale stojí na zemi a od něj vede šlahounk bombě. Celá soustava je pak výrazně nižší a mnohem lépe se dají využít zábrany proti větru, protože přivést vodu k varu v chladném a větrném počasí bylo často více zbožným přáním než realitou. Nakonec se to vždy nějak podařilo a měli jsme teplé jídlo, ale často a ráda jsem využila kuchyněk, kterés e také u některých kempů vyskytovaly.

Nepromokavé oblečení v podobě návleků na kalhoty jsme si všichni nakoupili v Decathlonu a my s Láďou i nepromokavé bundy. Návleky na kalhoty byly fajn a podržely, k bundě mám lehké výhrady, ale to hlavní také ustála. Kluci pak měli lepší softshellové bundy a za většího deště přes ně natáhli pláštěnky. Další oblečení jsme měli takové, aby se dalo vrstvit a mohli jsme přidávat zateplení. Kluci celou dovolenou odchodili v extra teplých moirových tričkách, na kterých měli klasické triko, mikinu a bundu. Luki měl normální tenké kalhoty, na které si občas i z důvodu chladu dal nepromokáče, Kubí většinou chodil v zimních lyžařských kalhotách. My jsme měli set merino triko + další dvě vrstvy trik (to už jsme navlékali jako celek), mikinu a bundu. Podle zkušenářů letošní islandské léto bylo mimořádně teplé a suché, a tak jsme ani nevyužili zateplováky pod kalhoty. Na hlavě jsme pořád měli čepice nebo já čelenku (fajn byla merino, kterou jsem podle potřeby buď shrnula na krk, nebo nasadila).

Spacáky máme teplé, ale stejně i oblečení na noc jsme nepodcenili. Na nohy jsme měli teplejší pyžama, na horní část pak přes triko i mikinu a na hlavu čepici. Já jsem od Lacínka dostala péřové botičky do spacáku a byla jsem za ně ráda. V noci často bylo 5 -8 °C, ale spalo se nám dobře.

Letos jsme s sebou měli vylepšení v podobě obří (rozměry asi 25x30x20 cm) power banky ANKER, takže jsme nafukování karimatek řešili pohodlně malým kompresorem a hodně to usnadnilo práci Lukimu, který si vzal na starost, jako vždy, zabydlování stanu. Díky elektrické nezávislosti jsme také bez problémů nabíjeli, co bylo třeba – nově i Lukiho dron.

Na pohodlnější a levnější placení si Lací zřídil Revolut kartu, která umožňuje placení v různých měnách a s lepším kurzem než banky. Vzhledem k různorodosti měn – Euro, dánské koruny a islandské koruny se to hodilo. 

Průvodce jsme měli dvě knížky od Suchardy – Island autem 4x4 a Island 133 nej…   a ještě jsme si koupili interaktivní mapu Islandu z webu milujunorsko.cz  Island pro fajnšmekry, kde se dá vyfiltrovat oblast zájmu a podle ní Lací hodně plánoval. 

Co jsme naopak táhli s sebou celkem zbytečně byla zásoba oblečení na výměnu. V chladném počasí jsme se vůbec nepotili, a tak nebyla potřeba oblečení tak často měnit. Kempingová křesílka jsme také mohli nechat doma. Vytáhli jsme je asi jen 3x, a to zabírají dost prostoru. Buď byl k dispozici venkovní místní stůl s lavicí, někde dokonce vnitřní kuchyňka i s posezením. Často však večer bylo tak chladno, že při sezení venku bychom promrzli, a tak Láďa, který nemá rád ani když v autě lehce drobíme sušenky, tak tady ani nepíp, když jsme tam baštili těstoviny nebo rýži s masem. Co ještě bylo úplně zbytečné byl toaletní papír. Z našich zásob jsme nespotřebovali ani útržek.Na všech záchodech ho vždy byl dostatek.  Venku v přírodě se ani nedá schovat za strom, protože tam žádné nejsou, takže ani tady nebyl třeba.  

Celá dovolená byla naplánovaná jako road trip, ale tak to máme vždy. Tři dny jsme strávili na Fayerech a 13 dní na Islandu. Pár dní před odjezdem nám však přišel e-mail, že z důvodu velké bouře v Severním moři se posouvá odjezd o den. Aby kluci nebyli zklamaní, že budeme mít kratší dovolenou, odjížděli jsme stejně, ale jeden den jsme strávili v Dánsku, které bylo v původních plánech jen přejezdové k trajektu a bylo to moc fajn.

Náklady

A na kolik že to celé vyšlo? Celá částka je hrozivá a asi nic neřekne, takže bude lepší uvést i jednotlivé náklady. Většinou nás počítali jako 2 dospělé, 1 teenager (na trajektu stejná cena jako dospělý) a 1 dítě. Ušetřili jsme asi 10 tisíc i tím, že jsme posunuli o týden odjezd a vraceli se těsně na konci prázdnin.

Na cestě jsme byli 25 dní (i s večerním odjezdem a dopoledním příjezdem, takže 23 plných dní).

Trajekty Norrona – počítá se osoba, auto a kajuta – je povinnost mít každou osobu umístěnou v kajutě.

Dánsko – Fayery 900 Eur (21 700 Kč) + večeře 72 Eur (1 740 Kč)

Fayery – Island  791 Eur (19 100 Kč)

Zpáteční Island – Dánsko 1 594 Eur (38 500 Kč) + 2x snídaně a 1x oběd  208 Eur (5 tis. Kč)

Celkem tedy nutné náklady za hlavní trajekty bez jídla cca 79 000 Kč. 

Další malé trajekty za výlety

trajekt Rostock– Dánsko 135 Eur (3 300 Kč)

trajekt na Fayerech na ostrov 240 DKK (800 Kč),

trajekt na Islandu na Heimey 16 800 ISK (2 800 Kč)

Benzín (najeli jsme celkem 5 470 km) cca 29 000 Kč

Další cestovní náklady (most v Dánsku a tunely na Fayerech) 2 000 Kč

Kempy: (15 nocí + 2 free) 11 400 Kč

Atrakce (vstupy a parkovné k nim): 6 500 Kč

Ostatní (jídlo, suvenýry, ostatní): 11 000 Kč

Celkově tedy za 23 dní utraceno 155 000 Kč

Co bychom udělali jinak? Většinou nic, jen bychom neobjednali na trajektu jídlo předem (jde dokoupit na místě podle aktuální nabídky a hladu), zastavili se v městě Akureyri (kdyby teda tak strašně nelilo, jako když jste tudy projížděli) a možná si koupili výlet lodí na velryby v Husavíku. Měli jsme v průvodci cenu okolo 4 tis. Kč na osobu, což už bylo moc, ale spřátelená rodina nám pak hlásila, že se jim menší lodí podařilo sehnat výlet za 1800 Kč, což už by bylo hratelnější a to bychom asi do toho šli. Díky tomu, že se nám velryby ale ukázaly ve fjordu na Fayerech, tak nás to ani nemrzí, protože na krásné zážitky se zvířaty jsme měli opravdu štěstí.

Ještě by možná stálo za to, pokusit se vejít do auta bez rakve, abychom o něco srazili cenu za trajekt, protože takto jsme se s naším klasickým osobákem dostali do kategorii středních aut, kdy byly i Jeepy a další celkem velké terénňáky.

Naše cesta vypadala ve stručnosti takto:

1.     den        ČR – Německo

2.     den       Německo (trajekt) -  Dánsko Mont Klint

3.     den       Dánsko– nástup na trajekt

4.     den       trajekt na Fayery

5.     den       Fayerské ostrovy - Klaksvík, trajekt, výlet k majáku

6.     den       Fayerské ostrovy - trajekt, ostrov Eysturoy a ostrov Stemoy, vesnice Saksun

7.     den       Fayerské ostrovy - Vágar, výlet k největšímu jezeru, trajekt na Island

8.     den       trajekt Fayery – Island

9.     den       vodopád Gufufoss, výlet k vodopádu Strútsfoss a oblast s čedičovými sloupy Stuðlagil Canyon

10.   den       vodopády Dettifoss a Selfoss, sopečná krajina

11.   den       sopečná oblast Námaskard,  pseudokrárery u Mývatnu, termály Jarðböðin við Mývatn

12.   den       Godafoss, tuleni

13.   den       ikonickáhora Kirkjufell, Arnarstapi, maják Malaririf a okolo Snæfellsjökullu

14.   den       vesnička Hellissandur, útes Gerðuberg Cliffs pramen Stórahraum, noční Reykjavík

15.   den       Reykjavík, park Thingvelir, Gulfoss, Gejsir

16.   den       Gulfoss, Gejsir, kráter Kerið, Landmannalaugar -Duhové hory

17.   den       Duhové hory, ostrov Vestmannaeyjar

18.   den       ostrov Vestmannaeyjar -  papuchalci, kráter Eldfell, zpět na islandu pak vodopády Seljandsfoss, Skogafoss

19.   den       Vik, černá pláž s plíživými vlnami

20.   den       Diamond beach, ledovec Vatnajökull

21.   den       Vestahorn -radar, maják Stokksnes a atrapa vikingské vesnice, vodopády Fossardafoss a Gufufoss, trajekt

22.   den       trajekt Island – Dánsko

23.   den       trajekt Island – Dánsko

24.   den       trajekt a Dánsko – výlet na nejsevernější výběžek

25.   den       příjezd domů okolo poledne 

Cestování trajektem se nám zalíbilo – celou cestu jsme vnímali moc hezky a jako součást výletu a dobrodružství a ne jako nutné zlo k přesunu z místa A do místa B, jak to často bývá u cestování letadlem. Možnost sbalit si věci podle potřeby a ne podle povoleného limitu je při kempování také důležitá a znalost vlastního auta je milý bonus. Nevýhodou je další čas strávený na cestě, ale i ten jsme si výborně užili posloucháním audioknih v autě a společným čtením, hraním her a řáděním v bazénu, posilovně a fotbálkem na trajektu.

Další zápisky jsou takový náš cestovatelský deníček, který z každé cesty píšu. Najdete tu moje komentáře k daným místům, navštívené kempy, podrobnější náklady, ale i osobní zážitky, ať máme pak jednou na co vzpomínat.

Pá 11.8. ČR – Německo 

Po celodenním balení a rozpuštění všech časových rezerv jsme vyrazili na cestu. Kluci výborně pomáhali s balením a se vším, co bylo třeba (sami připravili i celou nálož namazaných a vycpaných rohlíků). Okolo 19 hod. jsme konečně nasedli do auta a vyrazili. Zastavili jsme hned v Radotíně a kontrolovali, jestli lístky na trajekt musí být vytištěné, protože to jsme zapomněli. Ale nemusí, tak jsme pokračovali dál. Doprava byla vcelku příznivá na to, že byl prázdninový pátek večer. Bylo asi znát, že jsme vyráželi směr sever. Lací se vyspal trošku přes den, a tak statečně řídil přes noc jen s malou pauzou. 

So 12.8. Německo - Dánsko

Když už bylo jasné, že stíháme trajekt v Rostocku, tak ho Lací přes internet rovnou koupil (135 Eur po slevě 15 Eur, když se to kupuje on-line). Ve 4:15 nebyla nutná rezervace, ale kdybychom jeli v nějakou normálnější hodinu, tak by určitě bylo třeba rezervovat si jej dříve než 2 hodiny předem. Na trajektu s námi jeli také dva CZ autobusy.

Prošmejdili jsme s klukama trajekt – v shopu měli kupodivu dobré ceny, a pak jsme si ještě asi hodinku dáchli na lavicích u okna.

V Dánsku bylo hezké pozorovat z okna krajinu, jak se proměnila oproti Německu. Bylo tu hodně domů obložených cihlami i takto vyzdobené kostely, krásné louky a pastviny a u domů často vlály dánské vlajky. Zajímavá je i síť mostů mezi ostrovy.

Dnešní hlavní cíl byla památka UNESCO – Møns Klint. Na parkovišti (6 Eur) jsme byli jedno z prvních aut, tak jsme si to tu užili po ránu téměř bez lidí. Jsou tu krásné křídové bílé útesy strmě padající do moře. Je lepší nejprve absolvovat cestu horní – lesem a po útesech a až druhou část okruhu dole při pobřeží. Jednak je část při pobřeží hezčí a pak také v tomto směru jdete delší schody (okolo 500 schodů) směrem dolů a ne nahoru.

Výhledy jsou tu všude krásné a stojí to za to. U pobřeží jsme nasbírali nějaké krásné oblázky ikřídové kamínky. Jediná nepříjemnost, kterou Kubí těžce rozdýchával, bylo posledních pár metrů – cca 20, kde se muselo ke schodům nahoru jít vodou a řasama, což nebylo moc příjemné. Byl začínající odliv, a tak jsme sundali boty, vyhrnuli nohavice ke kolenům a šlo se.

V turistickém centru postaveném u parkoviště jsou fajn čisté záchody. Je tam i výstava, alet u jsme hlavně kvůli času nenavštívili. Co jsme letmo koukli, tak byla i celkem dražší.

Cesta dál vedla přes mosty. Je tu i nejdelší visutý most v Evropě. Ten je placený a stojí 270DKK (890 Kč). Pak jsme pokračovali k hradu Ekeskov. Má to být krásný vodní hrad či zámek. Chtěli jsme ho okouknout jen zvenčí, ale bylo tak šílené počasí, že jsme to vzdali. Ale Dánové jsou asi zvyklí, protože i přes velký liják se tvářili, že se vůbec nic neděje. Cena vstupného byla společná do areálu venkovního a vnitřního a byla okolo 300 DKK/osoba od 13 let (cca 1 000 Kč)

Další náš cíl byl kemp asi dvě hodinky cesty od přístavu. Cestou jsme viděli krásnou dvojitou duhu – asi jako povzbuzení, že po lijáku bude lépe. Na netu jsem našla místa, kde se dá volně kempovat. Jedno bylo kousek od plánovaného přespání, tak jsme to zkusili. U Městečka Virksund přímo u maríny (označeno jako tourist shelter, Skive, Denmark, souřadnice 56.6093119N,9.2921319E) byly dva dřevěné přístřešky, každý na nožkách asi 50 cm od země, s čistou podlahou, stropem a třemi stěnami. Ze čtvrté strany byl otevřený směrem k vodě. Místo uvnitř bylo cca na pět karimatek a poblíž otevřené záchody a umyvadlo u budov k maríně. Lepší ubytování jsme si nemohli přát. Nemuseli jsme vybalovat stan (jen karimatky a spacáky), měli jsme pohodlné místo na přespání s krásným výhledem a to vše zdarma. Do přístřešku vedle nás se ubytovala akční babička se třemi vnoučaty – ti si tam donesli rovnou peřiny. Spaní bylo luxusní a vyspali jsme se výborně.

 Ne 13.8.  Dánsko – trajekt

Krásně vyspaní jsme se probudili celkem pozdě. V klidu jsme se sbalili – byla pohoda, že jsme nemuseli řešit stan a nic nebylo mokré. Tak se nám tu líbilo, že jsme se rozhodli zanechat tu i první z putovních kamínků (pandu), které jsme měli s sebou na cestu. Kamínkových stránek je hromada, ale špatně se v nich orientuje, tak jsem v rámci týdenní hry o přírodních národech Živly a rovnováha založila novou kamínkovou skupinu HAGI-Kaminky, kde se označují kamínky ne jen PSČ, ale i iniciály tvůrce, a tak jsou lépe dohledatelné.

U auta jsme posnídali mléko a babiččinu štolu. Původně jsme měli v plánu navštívit ještě nejsevernější výběžek Dánska, kde se potkává Balt se Severním mořem, ale bylo by to časově hodně těsné, tak jsme raději rovnou jeli k trajektu do Hirtshals. Na parkovišti u trajektu jsme ještě měli zážitek ze stání přímo pod obrovským větrníkem – elektrárnou, kdy lopatky se točili přímo proti nám a hrozivě prosvištěli zdánlivě blízko našich hlav.

Pak už jsme jeli na check-in. Jen jsme autem přijeli, už nám rovnou podávali kabinové lístky s našimi jmény. Máme kabinu 6027 s rybou Hvassasprek (Roughdab) na dveřích i na plakátku uvnitř. Šli jsme se podívat na vyjíždění aut z našeho trajektu. Pozorovali jsme to asi 30 min. Kluky nejvíc fascinovaly tahače, které vyvážely návěsy kamionů. Stály jsme v řadě 33, mezi „medium“ auty, které budou také vyjíždět na Fayerských ostrovech. Mezi auty jsme viděli další tři s CZ poznávačkama a na palubě jsme slyšeli češtinu asi od pěti skupinek. Po nějaké době nás zanavigovali, abychom vjeli na trajekt. Vjeli jsme do druhého patra a tak jsem zvědavá, jak budeme vyjíždět. Co jsme pozorovali, tak některá auta cestou ven musela couvat. Výlez z prostoru pro auta máme červený 4F – u dveří je i cedulka, kterou si člověk může vzít, aby náhodou při vícedenní plavbě nezapomněl, kde nechal auto.

Kluci hned po ubytování chtěli jít prozkoumat loď. Kajuta je hezky uspořádaná. V prvníc hvíli se trochu projevila moje lehké klaustrofobie, ale podařilo se mi ji zahnat.

Loď vyplouvala asi s hodinovým zpožděním. Všechno jsme společně prošmejdili – duty free obchod - lze tu případně na cestě zpátky nakoupit suvenýry, protože to asi bude levnější než na ostrovech, soudě podle toho, jak zběsile nakupovali místní.

Je tu hogo fogo restaurace, dvě bufetové restaurace - tady asi budou ta jídla, co máme objednaná. Úžasná je kavárna/bar Laterna Magica v 10.patře, kde je nádherný 270° výhled, pohodlné sezení a příjemné prostředí. Sem jsme sis klukama zalezli a hráli různé karetky, kterých jsme si vzali na dlouhou cestu trajektem zásobu, kdybychom se nudili. Nudit se jsme ale ani při jedné cestě nestihli :-).

V patře u recepce je i knihovna, další kavárna i taková malá stolková hnízda na práci nebo posezení. Dětská část s balonky a prolejzkami je u části bufetovér estaurace a vstup je jen do 8 let, tak byl náš desetiletý Kubí trochu zklamaný. Pak je tu místnost nazvaná jako „Teen room“, kde jsou play stationy, ale z pěti byly dva mimo provoz. To naštěstí kluky tak nebere, tak jim to nevadilo. Raději blbnuli na palubě a užívali si výhledů a větru, který chvílemi byl tak silný, že se o něj dalo opřít. Koukali jsme se i přes oba obří dalekohledy a večer už za tmy si zahráli na horní palubě na hřišti fotbálek.

Na lodi je i kinosál (dítě 7 Eur, dospělý 9 Eur). Na jedná z palub jsou venkovní hot tuby až pro 6 lidí (na hodinu za něj chtějí 199 DKK - okolo 700 Kč). Okoukli jsme i bazén a posilovnu úplně dole v 1. patře – oboje je zdarma. Lací potřeboval ještě pracovat, tak si na 4 hod. koupil Wifi za 5 Eur, tak se to dalo, protože jinak je standardní trajektový tarif 1MB za 300 Kč. S klukama jsem mezitím hrála v Laterně hry a kochali jsme se mořem (naštěstí už klidným), znovu jsme prozkoumávali loď a chodili nakukovat ven – to vždy jen na chvilku, protože počasí bylo chladnější a větrné. Večer jsme se všichni umyli (mýdlo i ručníky tu jsou) a šli jsme spát. Horní postele nemají žádné zábrany (respektive jsme mysleli že nemají, protože cedule s touto informací byly stržené a objevili jsme to až na cestě zpátky), tak jsme na nich spali já a Luki, protože Lací je dost velký a Kubí sebou ve spaní strašně mrská, přetáčí se a padá z postele.

V rámci úspory nákladů máme na cestu tam kajutu bez oken, tak jsme ráno spali, co to šlo a sluníčko nemělo šanci nás vyšťourat.

Po 14.8. trajekt na Fayery

Posnídali jsme štolu od babičky a taková ta malá mlíčka v krabičce, co jsme si vzali s sebou. Vodu pijeme Dobrou z lahví, ale příště si musíme vzít víc. Dá se koupit i v obchůdku, ale levné to není. Voda z kohoutku je pitná, ale hodně chlorovaná a chutná hnusně.

Kluci chtěli do bazénu, tak jsme vzali plavky, ručníky a vyrazili jsme. Otevírá v 9 hod. Byly jsme tu před desátou a bylo to moc fajn. V bazénu bylo jen pár lidí, což bylo štěstí, protože je celkem malý – okolo 12m, cca na 4 velká tempa, ale trochu plavat se tu dá a hlavně výborně blbnout, zvlášť když venku byly vlny, tak to s námi vtipně házelo i dole v bazénu. Jen mě překvapuje, že jsme tu byli jen my, další česká rodina a pak jen tři další lidi. Ostatní možná ještě trávili opulentní snídani. Asi po 90 min. jsme vylezli z bazénu, nahřáli se ve sprše a šli do kajuty. Tam jsme si dali oběd ještě z domácích zásob a po poledním klidu a čtení Francouzské revoluce od Veroniky Válkové kluci chtěli do posilovny. Já si zacvičila pozdrav Slunci a kluci cvičili na strojích. Jsou tu tři běhací pásy, 2x veslování, 3x rotoped, cvičící lavice a hromad činek a dalších věcí. Počet lidí kolísá mezi čtyřmi (včetně nás :-) a 8, takže opět pohoda.

Prošmejdili jsme trajekt, abychom našli Lacího, který mezitím pracoval a nakonec jsme ho přepadli až v kajutě. Byl i na kapitánově přednášce a dozvěděl se, že na palubě je okolo 1000 pasažérů a z toho 15 Čechů. Pak jsme si chvíli četli a šli na palubu, kde jsme hráli na hřišti fotbálek (Luki si zapomněl sbalit mikinu, tak jsem mu půjčila svoji, protože na palubě je dost chladno.). Před večeří se kluci umyli a šli jsme na naše první koupené jídlo na trajektu – 3 x 20 Eur + 1 x 12 Eur za Kubika (do 12 let). Nahlásili jsme se paní u vchodu a každý jsme dostali velký talíř, na který si můžeme naložit z teplého bufetu a salátového baru. Pití se kupuje zvlášť. Na výběr bylo hovězí, ryba, zeleninová směs, rýže, brambory, bílá a pepřová omáčka a pečivo. Jídlo bylo dobré – zvlášť pepřová omáčka a Kubí si nakonec taky vybral z nabídky, i když kdybychom mu koupili pizzu nebo hamburger, tak by byl asi spokojenější. Obyčejná pizza byla okolo 15 Eur, hamburger s hranolky asi za 18 Eur, ale to jsme nevěděli, že taková možnost tu je. Pokud máte děti, co jsou vybíravější, tak to určitě pořešte raději takto. Nebo pro děti lze zakoupit speciální celodenní „žrací permici“,ale to jsme úplně nezjistili, jak to funguje.

Po večeři jsme si zašli sbalit věci do kajuty, já se umyla, fénem jsme dosušovali plavky a zpocené věci z fotbálku a vyrazili jsme se všemi našimi věcmi do baru Laterna Magica, protože jsme už museli opustit ubykaci. Tam jsme koukali ven a hráli si hry.

Fayerské ostrovy se nám ukázaly krásně v západu Slunce. Obzvláště nádherně jsme viděli první ostrov s majákem.

Po 23 hod. jsme vyjeli z trajektu a ubytovali jsme se v nejbližším kempu (asi 1,5 kmod trajektu) Tórshavnar Camping, stejně jako další pasažéři a 4 česká auta  (celkem 14 Čechů – toho jednoho jsme neobjevili :-)

Kemp měl otevřenou bránu a odkaz na stránky, kde se zaregistrovat on-line. Vzhledem k tomu, že se nám nepodařilo rozchodit virtuální SIMku (Fayery nejsou EU), tak jsme to nechali až na ráno na recepci a nebyl to žádný problém. Bylo fajn, že jsme byli umytí a vyzubení už z trajektu. V kempu jsme pak už jen postavili stan – natrénovali jsme to s klukama na zahradě, tak jsme to zvládli i tady okolo půlnoci v pohodě.

Út 15.8. Fayerské ostrovy - Klaksvík, trajekt, výlet k majáku

Spalo se dobře. Ráno jsme zaplatili za kemp 380 DKK (1200 Kč). Sprchy na žetony (10 DKK). Je tu i kuchyňka s mikrovlnkou, sporákem, rychlovarnou konvicí a prostorem se stolky uvnitř, kde se dá najíst, i jedna malá místnost se sedačkou jako takový obýváček.

Bylo hezky, tak jsme venku posnídali mléko/ čaj a babiččinu štolu, sbalili stan a vyrazili poznávat Fayery. Už jen výhledy z auta jsou úžasné  - na zelené skály, hezké barevné domky a zajímavé kostely. Projeli jsme dvěma placenými tunely (platit se dá zpětně), které spojují ostrovy.  Jeden z nich je unikátní tím, že jako jediný na světě má pod mořem kruhový objezd s výjezdy na celkem tři ostrovy.  K průjezdu tohoto tunelu dokonce místní umělec vytvořil speciální hudbu, která se dá naladit na konkrétní frekvenci na autorádiu.

Dojeli jsme do městečka KLAKSVÍK, odkud chceme malým trajektem na trek (ostrov Kalsoy). Do odjezdu zbývají asi tři hodiny, a tak prozkoumáváme okolí. Chtěli jsme dojet k parkovišti k vyhlídce a pak kousek pěšky přímo v Klaksvíku, ale byl tam plot a cedule nevstupovat, tak jsme tunelem, kde je jen jeden pruh pro oba směry a vyhýbací místa, přejeli na ostrov KUNOY. Koukali na domky a pastviny a udělali si malý výšlap. Autem tam byl zákaz (nezobrazoval se na navigaci), tak jsme vyrazili pěšky. Chvíli lehce pršelo, tak jsme vyzkoušeli naše nepromokavé věci. Došli jsme kus mezi pastvinami a přes cestu byla zavřená vrata a u nich lavička. Byl tu krásný výhled, tak jsme si dali oběd a užívali si tu krásu kolem.

Vrátili jsme se zpět do fronty na trajekt, ale mezi tím se hrozivě zaplnila i autobusem a náklaďákem. Nechali jsme auto ve frontě a zašli jsme se podívat po městečku az a 25 DKK jsme si koupili chleba. Těsně o jedno auto jsme se nevešli. Tak si 1:10 počkáme na další. Máme úžasný výhled na protější ostrovy a při čtení Bárovky (Fr. Revoluce od Veroniky Válkové – schovávali jsme si ji na dovolenou) počkáme v teple našeho auta na další trajekt.

Trajekt stojí 240 DKK (180 DKK auto s řidičem, 40 DKK dospělý, 20 DKK dítě 7-15 – celkem cca 800 Kč). Jízdenka je rovnou zpáteční, což jsme zjistili až cestou zpátky potěšeni, že už po nás nic nechtějí.

Dojeli jsme na ostrov KALSOY. Cestou k našemu cíli jsme projeli 3 vyhýbací tunely, viděli spoustu ovcí a krásných výhledů. Trek s vyhlídkou k majáku KALLUR oficiálně zavíral v 17 hod, tak jsme spěchali, abychom to stihli. Vyráželo se z vesničky Trollanes. Dorazili jsme lehce po čase, ale paní hned vyběhla s platebním terminálem a po zaplacení (200 DKK za dospělého, 100 DKK za dítě od 12 let, ale za Lukiho – aktuálně 13let  - nám ještě nic nepočítali).

Dole u parkoviště je fajn WC, tak jsme ho využili. Doporučuji využívat veřejné záchody, kde to jde, protože vzhledem k naprosté absenci stromů i keřů na ostrově se jen tak někde v přírodě přičapnutí neschováte.

Po chvilce cesty jsme vešli vrátky do ovčího území. Krom krásných výhledů je třeba dávat si pozor i pod nohy, protože zvláště cesty si ovce na vykonávání své potřeby hodně oblíbily. Výhledy jsou tu ale dokonalé. Měli jsme úžasné štěstí na počasí, protože svítilo sluníčko a přes kopce se krásně převalovaly mraky. Každou chvíli tak byly výhledy jinak nasvícené a bylo těžké se pořád nezastavovat, nekochat se a netahat foťák.

Nejprve jsme vyšli na kopec na boku a odtud si maják vyfotili. Nešli jsme až na úplný konec, protože to tu hlídalo několik ovcí a cesta vedla po hřebeni, ale hlavně jsme chtěli využít krásného světla na výhledy od majáku a ty byly neskutečné. Celkem už jsme i něco procestovali, ale toto bylo dokonalé. Na jednu část kopce směrem za maják jsme nešli, protože na obě strany byl strmý sráz a to kluci nemají rádi. Pozorovali jsme protější ostrovy i blízkou skálu a došli až k náhrobku Jamese Bonda, odkud ve filmu skočil ze skály. Kluci došli ještě o něco výše, já jsem raději šetřila koleno. Výborné bylo krom počasí i to, že jak jsme tu byli už pozdě, tak tu bylo jen pár lidí, převážně fotografů, kteří si vyšli za světlem.

Cesta od zaparkovaného auta k majáku není dlouhá – asi na hodinu. Tady jsme se ale díky dokonalému počasí zdrželi a fotili asi 1,5 hod. Cestu zpátky jsme si taky užili a v jednom místě Luki vytáhl dron a zúročil to, co natrénoval doma na louce. Bylo už dost hodin, a tak jsme nešli okouknout sochu v moři (je prý hezká) a jeli jsme do kempu. Je to asi jediný kemp (Mikladur) na tomto ostrově. Doufala jsem v kuchyňku a nějaké alespoň malé zázemíčko namlsaná minulým kempem, ale byly tu jen tři mobilní budky, kde byl záchod, umyvadlo a sprcha. Byly vyhřívané a tak to byla taková oáza. Voda se čepovala z hadice umístěné na budce a tak se tu i mylo nádobí – z hadice a ledovou vodou na kamenném schodu. Elektřina tu byla připravená na prodlužkách, ale podle vyjádření sousedů v dodávce nefungovala a Wifi fungovala jen když se stálo těsně u budky (zamčené).

Na stany byl vyhrazený travnatý plácek, a tak jsme museli přenášet věci. Kluci postavili stan a já mezitím uvařila večeři. Vzhledem k šílené zimě (okolo 5 °C) byl var spíš přání než realita, ale dvouminutové špagety si s tím poradili a s masem ze skla jsme měli dobrou večeři. Kluci se zahřáli v budce při čištění zubů a trochu se proběhli, aby nešli promrzlí do spacáků, my s Lacínkem jsme si dali Tatra Tea a musím říct, že to bylo opravdu třeba. Ve stanu jsme si to už pak zafuněli a byli jsme dobře vybavení, tak nám v noci zima nebyla.

St 16.8. Fayerské ostrovy - trajekt, ostrov Eysturoy a ostrov Stemoy,vesnice Saksun, ostrov Vágar a vodopád Múlafossur

Hezky jsme se vyspali a Lací nás hecnul, ať rychle sbalíme stan a stihneme ještě dřívější trajekt. A tak jsme to dali a naplánovaným trajektem jsme se přesunuli zpátky do Klaksvíku, kde jsme (teda Lací) uvařili čaj a teplé mléko a dali si štolu k snídani. V marketu jsme si koupili mléko a chleba (45 DKK) a vyrazili na dnešní putování.

Projeli jsme nějakými tunely a jedním placeným a dojeli na ostrov EYSTUROY, ze kterého jsmesi prohlédli nejvyšší vodopád na Fayerech. Pak jsme mostem přejeli na dalšío strov STREYMOY, ať si prohlédneme vodopád Fosá (výška 130m, šířka 3-30m, podle vydatnosti deště, 3 kaskády). Vodopád byl hezký.

Dalším cílem byla malebná  vesnička s autentickými domky SAKSUN, kde žije osm obyvatel a kousek dál jsme si v autě s výhledem na jezero dali oběd (zbytek domácího chleba, másla a lovečáku a avokádo a docpali se kouskem čerstvé bagety). Pak byl asi hodinový přejezd a viděli jsme největší jezero, přistávací dráhu letadel a stádo highland cattle – vše na ostrově VÁGAR.

Těsně před vjezdem do tunelu, kterým propojili vesničku Gásadalur se zbytkem ostrova jsme vjeli vlevo na kamenitou cestu a kousek od cedule jsme na plácku nechali auto a vyrazili na trek na vyhlídku na vodopád MÚLAFOSSUR. Bylo to označeno jako „challenging“ – 3. ze 4 stupňů. Díky krásnému počasí to byl sice stoupák, ale v pohodě a s krásnými výhledy na ostrovy, a když jsme se přehoupli přes vršek, tak i na vodopád. Ostrovy mi připomínaly ty z animáku Jak vycvičit draka – tak byly zelené a členité. Nakonec jsme pak až dolů nesestupovali, ale prohlédli si všechno nahoře – ostrovy, vesničku Gásadalur i vodopád spadající kolmo do moře. U kamenné mohyly jsme nechali další putovní kamínek a dali se na sestup. Kousek od auta ještě Luki udělal nějaké záběry s dronem, vyfotili jsme husy, které byly kousek od auta a zvědavě na nás kejhaly a vydali jsme se do kempu Giljanesi.

Kemp je celkem malý. Prostor na stany jako kousek travnatého plácku, ale je tu rovno, což jena Fayerech skoro zázrak. Součástí kempu je hostel vybavený kuchyňkou (3x sporák, pracovní plocha i dřezy), místa u jídelních stolů a gauč na odpočinek. Celkem chtěli 250 DKK (100 DKK dospělý, 50 DKK teanager a Kubí zdarma). Poměr výkon cena vzhledem k zázemí úžasný. A navíc tu mají místního Garfielda (rozuměj velkou zrzavou chlupatou kočku), který se občas nechá i pohladit. Majitel kempu vypadá stejně jako jeho kocour jako sympaťák. Směsice lidí je tu pestrá – od Čechů mlaďochů, kteří s námi jeli na trajektu až po Japonce. Včera jsme dokonce potkali Australana.

Uvařila jsem rýži s masem a Lací zatím zaplatil tunely (175 DKK ten velký s kruhákem a2 x 100 DKK dva další placené  - celkem 1200 Kč). Po večeři jsem se umyla (byla celkem fronta) a šli jsme spát. Ani jsme nečetli, protože Kubíšek už usnul. Luki krásně zabydluje stan, takže to máme se vším komfortem. Alespoň na to má kompresůrek, tak nemusí ty karimatky foukat sám.

Čt 17.8. Fayerské ostrovy - ostrov Vágar, výlet k největšímu jezeru Sørvágsvatn, trajekt naIsland

V brzké ráno mě probudil řvoucí pták, ale zas jsem to zaspala. Jak jsme se před spaním nahřáli v jídelně, tak i bylo ve stanu fajn a probudila jsem se i s teplýma nohama. Luki s Lacínkem balili stan a já s Kubíčkem jsme šli do kuchyňky připravit snídani a uvařit těstoviny na trajekt.K snídani jsem klukům uvařila mléko s jáhlovou kaší, Lacínkovi ovesnou a já si dala zbytek od večeře a mléko.

Dnešním cílem byl výlet k jezeru Sørvágsvatn - největšímu jezeru na Fayerech. Je to zas placené (200 DKK za osobu nad 15 let). Vyrazili jsme a počasí nám opět přálo. Napřed jsme si říkali, kolik tu bude lidí, když jdeme v hlavní výletovací dobu, ale bylo to v pohodě.  Cesta byla pohodová a nenáročná a hezky se klikatila podél jezera a nabízela krásné výhledy na jezero a za ním na hladinu moře. Je zajímavé vidět dvě hladiny - ve výšce tu jezera a za ním moře. U skály a výhledu z útesu jsme posvačili a užívali si dnešní krásně modrou barvu moře. Vyšli jsme až na skalní útes a prošli se po něm a viděli i další vodopád spadající do moře. Luki tu nechal svůj putovní keltský kamínek. Potkali jsme i jednoho asi padesátiletého Dána s rodiči, pro kterého bylo toto stoupání něco, na co ve své domovině není zvyklý, a taky skupinku Slováků.

‍

 Zpátky se muselo stejnou trasou kvůli hnízdění ptáků na protějším břehu, ale to vůbec nevadilo, protože okruh kolem celého jezera by byl na dnešní odjezdový den příliš dlouhý. Krom ovcí jsme viděli i jednoho ušáka.

Autem jsme se zastavili ve městečku Midvágur v marketu Bónus, který má být na Islandu nejlevnější, a nakoupili si k obědu chleba (bagetové těsto), banán,Philadelhii – mazací sýr, balíček salámu a pro každého sladké pečivo alá dounatnebo kapsa a celkem to stálo 115 DKK (372 Kč). Nechtěli jsme to baštit na parkovišti, tak jsme zkusili zajet k vyhlídce na ostrov. Jet se dalo jen kousek, tak pak Láďa s Kubíkem vyrazili pěšky na průzkum, zda bude stát za to si trošku popojít. Cestou potkali 88 letého Fayeřana, který byl léta na rybářské lodi. Teď se byl pěšky podívat u svého letního domku, ale už byl unavený, a tak nás poprosil, zda ho nepopovezeme. Na cestách máme auto narvané k prasknutí, ale sedla jsem si Lukimu do autosedačky, Lukiho jsem si dala na klín a dědouška pustila na své místo spolujezdce. Starý pán byl rád a moc nám děkoval.

Při cestě do Tornshavenu v jednom fjordu jsme si všimli divně zaparkovaného auta a Lací zahlédl něco ve vodě. Zastavili jsme a uviděli jsme skákat něco jako velkého delfína s divně velkou hlavou, ale krásného. Plaval a skákal zpátky na moře, tak jsme kousek popojeli a zas šli k moři a viděli jsme dokonce tři tyhle nádherné tvory, jak vystrkují čumáčky a jeden několikrát plácal ocasem a ze hřbetu mu šel gejzír. Tam nám došlo, že ten stařík byl asi kouzelný dědeček a odměnil nás za svezení, protože to se jen tak nevidí. Doma jsem pak dohledala, že to byli vorvaňovci.

Dojeli jsme do přístavu a ani jsme nemuseli nic ukazovat a podle SPZ nám zas tiskli palubní lístky. Měli jsme čas, tak jsme ještě zašli do blízkého skanzenu k majáku.

Když jsme čekali frontu, než nás pustí na trajekt, tak jsme se zapovídali s Petrou a Ondrou, kteří jedou s dalšíma dvěma dospělákama stejně jako my. Mají děti 9 a 12 let, ale ty nechali doma.

Číslo kajuty máme 6321  - zas bez okna a je trošku jinak uspořádaná s rybou dlouhým kuliočkem. Na vyplutí jsme šli na záď a pak se přesunuli na příď. Celkem dlouho jsme to vydrželi úplně vepředu, kde strašně fučelo, pak jsme se přesunuli za skla a nakonec do naší oblíbené Laterna Magica, kde jsme na gaučíku pozorovali plavbu mezi ostrovy a krásně jsme je viděli tentokrát z moře. Viděli jsme i maják Kallur, kde jsme byli na prvním výletě. Lací mi koupil Mojito (99 DKK) a tak jsme si tam všichni na jednom malém gaučíku hověli přitulení, koukali ven, loučili se s nádhernými ostrovy a doufali, že Island bude také krásný. Vzhledem k tomu, že cesta není dlouhá – skoro jen zas přes noc, tak jsme měli opět kajutu bez oken a hodně času trávili právě v Laterně. Četli jsme si tu i pozorovali západ Slunce. Pak si k nám přisedli Petra s Ondrou, tak jsme si vyměňovali zážitky z Fayer. Oni tam viděli papuchalky, tak jsme doufali, že nám se ukážou na Islandu.

V kajutě jsem do uvařených těstovin vyklopila maso ze skla a fajn jsme se najedli. Teplou sprchu jsme si náležitě užili a kluci byli tak utahaní, že usnuli při čištění zubů.

Fayery nás dostali svojí krásnou přírodou. Je úžasné, jak jsou kopce a skály krásně prorýsované, protože na nich neroste nic jiného, než tráva, která dokonale kopíruje jejich tvar. Moc se nám líbily i hezké kostely – jak tradiční tak moderní, i moderní stavby sídel různých firem. Je znát, že o peníze tu není nouze. Jen to zpoplatnění každého kousku země je drsnější, ale i tak tato zastávka rozhodně stálo za to. Za tři dny, co jsme tu strávili, jsme viděli to hlavní, ale klidně den či dva na víc by se tu ještě dalo pobýt. Varianta mezi přistánív cestě na Island je buď se zastavit na tři dny nebo na týden.

Pá 18.8. Island - vodopád Gufufoss, výlet k vodopádu Strútsfoss a oblasts čedičovými sloupy Stuðlagil Canyon

Ráno v 7 hod. nás začal burcovat lodní rozhlas, ale my si ještě přispali do 7:20. Lací spal špatně – prý asi 20x vstával a kontroloval Lukiho, aby nám nespadl z palandy. Uvařili jsme si čaj – měla jsem s sebou ponoráček (vzala jsem i polévky v pytlíku, kdyby byl hlad, ale nedošlo na ně). Sbalili jsme si věci a vyrazili do Laterny, kde kluci zas zabrali jedno chaise lounge, takže jsme měli pohodlíčko a krásné výhledy na Island. Lacík si dal kafe (39 DKK) a klukům koupil sladké pečivo (22 DKK) a chvili jsme si povídali se spřátelenou českou dvojicí a vyměnili jsme si kontakty, abychom si mohli psát poznatky i na Islandu, protože jsme zvolily obě skupiny opačný směr trasy. My jeli po Ringroad (RR1) směrem severním.

Po vyjetí z trajektu jsme se povívali do městečka Seyðisfjörður na kostelík, natankovali, zašli do krámu, kde jsme koupili 2x mléko (cca 40 Kč/l), pizza placku (60 Kč), 2x chleba (100Kč), salám, máslo, skyr a mazací pomazánku.  A protože jsem chtěla mít i nějaké místní peníze, vybrali jsme asi 10 000 ISK z bankomatu a jsem moc ráda, že je máme. Mince jsou výborné a na každé hodnotě je jiná ryba. Hodí se v kempech na sprchy nebo když jsme poslali kluky koupit něco malého.  A také jsou krásný suvenýr. Ale pokud nechcete, tak žádnou hotovost nepotřebujete. V kempech se dají mince na sprchy koupit kartou a jinak vše jde platit přes karty – i veřejné záchodky.

Vyrazili jsme a počasí nás nevítalo přívětivě – déšť a šílená mlha, ale stejně jsme vylezli ven z auta na první pořádný vodopád Gufufoss a byl hezký. V porovnání s ostními hodnoceno zpětně byl menší a ne nijak mohutný, ale my jsme ho měli na začátek i závěr našeho islandského putování, tak k němu máme osobnější vztah.

Další zastávkou měl být opět vodopád Strútsfoss, tentokrát mimo tu úplně nejhlavnější turistickou trasu. Kus cesty se jelo i po „islandské valše“, což je šotolinová cesta, kde jsou asi od buldozeru proužky. Tohle bylo naše první seznámení s ní. Když se jede příliš pomalu, tak to dost drncá, ale při určité lehce vyšší rychlosti po ní auto více přeletí a není to tak zvukově ani drncavě intenzivní.

Na odpočívadle jsme si dali snídáno-oběd a vyrazili na výšlap k vodopádu  Strútsfoss. Cesta byla asi na hodinku a šlo se moc příjemně s výhledy na vodopád i kaňon.  Za celou cestu jsme se míjeli jen s jednou skupinkou, a tak jsme měli v době naší návštěvy tenhle kus islandské krajiny jen pro sebe.

Cestou zpátky jsme viděli další krásné vodopády a ten jeden byl možná ještě trošku hezčí než ten, ke kterému jsme si udělali výlet, ale celá cesta byla tak hezká, že jsme nelitovali. Pokud ale máte nedostatek času, tak tento výlet se dá s klidným srdcem vynechat.

Další výlet byl k čedičovým sloupům Stuðlagil Canyon, u kterých je i kemp. Lze jít i 10 km trek podél kaňonu, ale stačila nám vyhlídka na to hlavní, co lze vidět a bylo to zajímavé i krásné. Čedičové sloupy jsou tu uspořádány horizontálně i vertikálně a je tak krásně vidět, jak se tu země hýbala.

Kemp Studlagiltjaldsvæði stojí 3600 ISK (600 Kč) a když Láďa platil, dali mu i výbornou kávu zdarma (dali by i pro mě, kdybych pila kafe). Záchody jsou tu na QR kódy a dostali jsme jich k dispozici balíček. Záchody slouží i jako veřejné k atrakci čedičových sloupů, takže běžný návštěvník si za ně musí zaplatit. Sprcha se platí zvlášť 100 ISK za 3 min.

Zašli jsme si na vyhlídku. Jsou to klasické schody, kterých je asi 250 a pak plošina a okoukli jsme i neoficiální vyhlídky.  Byly jsme tu k večeru, a tak bylo lidí pomálu. I v kempu bylo jen okolo 5 stanů na velké ploše.

K večeři jsem dělala rýži s masem, ale i když nefoukal vítr, byl problém přivést vodu k varu a rýži uvařit. Luki mezitím zabydlel stan, Lací plánoval další výlety a Kubíkovi se neudělalo dobře, tak polehával. Naštěstí se to brzo zlepšilo a do rána byl fit.

Venku jsme vymrzli, takže jsme jedli v autě, i když k dispozici byl dřevěný stolek i s lavicemi. Kousek od nás stanoval švýcarský pár na motorce a na záchodech jsem se zapovídala s paní z Čech s manželem Brňákem, kteří tu byli se svým dospělým synem. Jako většina turistů na Island přiletěli,t ak jsme je poznali až podle řeči. To byla výhoda, být tu vlastním autem – bylo hned jasné odkud jsme, Češi se k nám hlásili a s ostatními turisty s neislandskými poznávačkami jsme se na sebe dívali přátelštěji, že jsme ve skupince dobrodruhů, kteří si to tu užijí se vším všudy.

Kemp byl příjemný i jeho majitelé, ale pokud jste v časové tísni, toto lze vynechat. Sice v menším, ale čedičové sloupy lze vidět i na jiných místech Islandu.

Už po prvním dnu je vidět, že jsme přejeli jinam – je tu výrazně méně ovcí než na Fayerech (těm se dokonce říká ovčí ostrovy), i když už několikrát jsme je měli na cestě. Krásní jsou islandští koně, tak snad bude příležitost se u nich někde blíže zastavit a akorát teď v noci při psaní deníčku se přilétly připomenout divoké husy.

So 19.8. Island - vodopády Dettifoss a Selfoss, sopečná krajina

Ráno se nás Lacík pokoušel budit. Na první buzení jsme nereagovali, ale napodruhé už nás vyšťoural. Sbalili jsme stan, Lací uvařil čaj a klukům ohřál mléko a dobaštili jsme babiččinu štolu. Vyráželi jsme jako druhé auto z kempu. Motorkáři ještě spali. Vyrazili jsme k vodopádu Dettifoss, který je průtokem největší v Evropě.

Krajina se proměnila a na jedné zastávce (White chair parking)nám připomněla sopečnou krajinu na Jávě .

Cestou jsme se zúčastnili záchranné akce dodávky Poláků, kteří sklouzli z krajnice. Auto s kouli tahalo a my tlačili. Pak už jsme bez zdržení dorazilik parkovišti. Podle průvodce (Island autem 4x4) jsme jeli cestou 864 a ne 862, kterou doporučovala info tabule a dobře jsme udělali. Cesta byla sice horší – šotolina s islandskou valchou, ale zvládala to i běžná auta. Jednak z této strany vodopádu bylo mnohem méně turistů a hlavně se dalo dojít až k druhému vodopádu Selfoss přímo k jeho přepadu, což z druhé strany nešlo a byl vidět jen z dálky.

U Dettifossu jsme nechali další kamínek a vodopád si užívali dlouhou chvíli. Sluníčko a tříštící se voda udělali krásnou duhu a spolu s impozantním vodopádem to nemohlo být dokonalejší. Cestou (cca 20 min) ke druhému vodopádu jsme se s klukama zastavili na břehu říčky, kde byl krásný černý písek a kluci z něj hned začali stavět.

Když jsme došli k vodopádu Selfoss, byl snad ještě krásnější a to jsem si u Dettifossu myslela, že krásnější vodopád být nemůže. Byl tu velký spád do písmene U a duha opět dokreslila už tak kouzelný pohled. Když jsme se vynadívali, cestou zpátky jsme ještě jukli znovu na Dettifoss, který teď byl zas v trochu jiném světle a působil svou mohutností i trochu hrozivě, než když jsme ho pozorovali okolo 10:30 ozářený slunečním svitem. Ale byl jednoznačně impozantní a Kubímu  se líbil více a vůbec nechtěl odejít.

V autě jsme poobědvali chleba s máslem a se salámem a u toho přejeli do oblasti k sopce Krafla. Je tu geotermální elektrárna, vyhlídka k oku – jezírku, i průchod sopečnou krajinou, kde se jde mezi vyvřelinami, ze škvír v zemi jde teplo a všude kolem jsou černé lávové útvary různých tvarů a velikostí. Jeden hladký dokonce vypadal jako otisk ovčí hlavy.... Je tu i jezírko, kde jeho  malé postranní části bublají, jak se tam vaří voda a vzduch je cítit „po vařených vejcích“.

Kameny kolem mají barvu do bíla a do žluta a viděli jsme i krásné krystaly síry. Udělali jsme si tu větší okruh – asi přes hodinu. Vylezli jsme i na vyhlídku, a tak jsme viděli, co všechno láva zaplavila. Koukli jsme i do vyhaslého kráteru sopky, která soptila v letech 1975-84. Cestou zpátky jsme na parkovišti zkusili termální sprchu i si byli sáhnout do termálního potůčku. Byl už hodně naředěný, takže byl spíše vlahý než teplý.

Ubytovali jsme se v kempu BJORK hned na začátku městečka. Oproti minulému stojí dvojnásobek – 7400 ISK. Alespoň je v tom zahrnutá sprcha a je tu místo na vaření a stolování v takovém obřím stanu, což je hodně potřeba, neboť jsme přímo na břehu jezera Mývatn, kterému se říká komáří jezero. Komáři to nejsou, jsou to jen mouchy, ale v takovém množství a tak otravné, že i jen pokud člověk jde, tak musí okolo sebe mávat rukama, aby mu nelezli do očí, nosu a uší, takže jíst venku si vůbec nedokážu představit. Lací v Čechách koupil jednu „moskytiéru na hlavu“ (za 300 Kč), kterou jsme hned přidělili Kubovi – ten je nejméně tolerantní k hmyzu a také na něj nejvíc hmyzáci jdou. Dá se koupit i přímo v kempu za 2000 ISK (500 Kč), ale neplánovali jsme se tu zdržet tak dlouho, tak jsme vystačili jen se síťkou pro Kubu.

Do vařícího stanu si vše člověk musí přinést vlastní, včetně vařiče, ale neotravují tu mouchy a je tu i teplo. Zajímavé je, že z kohoutku teče pitná voda 80°C teplá. K večeři jsem dělala halušky (upřímně – ty se moc nepovedly) a pak jsme si užili neomezenou sprchu – jsou unisex, takže jsme si i mohli povídat.

Ne 20.8. Island - sopečná oblast Námaskard,  pseudokrárery u Mývatnu, termální koupaliště Jarðböðin við Mývatn

Vyspali jsme se dobře. Nikam jsme nespěchali, tak jsme si dočetli kapitolu knížky. Často jsme večer tak utahaní, že ani nečteme a jen zapadneme a spíme.

Po ranní hygieně a opětovném muším náletu jsme raději posnídali v jídelně. Je neděle, tak jsem nám uvařila pudink. Přeteklo mi mléko, tak jsme měli ukázku sopky i v praxi ;-). Sbalili jsme stan, vyjeli jsme se podívat na sopečné pseudokrátery (tak se to skutečně jmenuje) na Mývatnu. Tady se stále hodila moskytiéra, ale nebylo to tak intenzivní jako v kempu.

Pak jsme pokračovali do sopečné oblasti a cestou navštívili jeskyni GRJOTAGIA (velký obdiv místnímu farmáři, který ji zpřístupňuje zdarma – to je tu velká pozitivní změna oproti Fayerům, kde se platilo na většině míst. Na Islandu se na většině míst neplatí, případně výrazně méně nebo jen za parkoviště). Jeskyně je celkem malá, ale stojí za to ji navštívit, pokud jste poblíž. Je v ní jezírko s pitnou teplou vodou (ale koupání je přísně zakázáno) a nahoře je vidět zlom ve skále.

Vůbec voda na Islandu je všude výborná. Mám ráda i naši kohoutkovou vodu doma, ale po tom, co jsme se vrátili, mi v kontrastu s tou Islandskou nějakou dobu nechutnala.

Popojeli jsme na parkoviště k sopečné oblasti NÁMASKARD. Za parkoviště chtějí 1200 ISK, ale případně se dá zaparkovat i kousek dál na neoficiálním parkoviště – krom ušetřených peněz je i výhoda menšího počtu turistů.

My šli spolu s ostatními po vyznačených cestách a nelitovali jsme – vařící a bublající bahno, pach sirovodíku, čmoudíky ze země, syčící pára a různě barevné povrchy –příroda ukazuje, jakou má sílu. Vyšlápli jsme si až na vrchol Namafjall. Cesta tam pravou stranou byla dost příkrá a hodně to podkluzovalo – určitě to chce dobré pevné boty! Luki ve svých nových pohorách pomáhal Kubíkovi, který neměl tak dobrou podrážku a chvílema to bylo celkem nepříjemné.  

V pořádku jsme vystoupali a užívali si pohled z výšky. Cesta dolů už vedla jinudy a byla pozvolná, tak se šlo hezky. S Lukískem jsem zašla ještě k malé hučící kamenné pyramidě, kterou jsme v dolní části minuli a v autě jsme dali rychlý oběd v podobě křehkých plátků a zbytku salámu.

Přejezd trval jen okolo 10 min a už jsme byli u termálů Jardbodin vid Mývatn. Měli jsme to doporučeno od Ládi kamaráda, že je to stejně dobré jako Modrá laguna, ale levnější. Parkoviště bylo plné, ale uvnitř se lidi celkem rozptýlili a nebyl to problém. Cena je i tak vyšší. V Lonely planet psali 4000 ISK/osoba, ale už to bylo 6490 ISK za dospěláka, od 13 let za polovic. My měli informaci, že děti neplatí, tak jsme omylem Lukiho ani nenahlásili jako platícího (ale stejněmu bylo 13 teprve čerstvě). Celkem jsme tedy platili 12980 ISK (2 200 Kč).

Za peníze se tu dá půjčit i ručník, plavky a župan. Šatny mají pánské a dámské a před vstupem do bazénů je nutné se osprchovat mýdlem a bez plavek. Mýdlo, šampon i kondicionér je tu erární.

Termální bazén je veliký, po krajích jsou sedátka a je rozdělený na několik částí. Jedna část je i s hezkým výhledem na jezero Mývatn. Voda je teplá 39 °C až 41°C v některých místech, tam kde vytéká přímo pramen teplé vody. V bazénu je i bar. Pití si lze objednat rovnou u placení vstupného nebo pak dokoupit. Nám stačila dobrá chlazená voda, která je k dispozici zdarma a kluci pak blbnuli s kelímkama. Krásně jsme si to tu užívali tři hodiny a zažili tu i deštík a mlhu, tak to mělo hezkou atmosféru. Moc se nám ven nechtělo, ale byl čas se přesunout.

Dalším cílem byl Godafoss (vodopád bohů). Ještě u Mývatnu jsme koupili mléko (299 ISK) a Lací vzal benzín. V obchodě byla Češka, tak jsme prohodili pár slov. Vůbec ve většině služeb jsme narazili na cizince, tak jsme prvně se ani nepokoušeli mluvit místním jazykem. A nutno říci, že Islanďané mají výbornou angličtinu, takže i pomocná prodavačka v supermarketu s přehledem s námi komunikovala anglicky.

Po RR1 jsme dojeli až k vodopádu. Bylo vcelku pozdě a drobně pršelo, tak jsme tu v jednu chvíli byli úplně sami. Bylo tu nádherně, a tak jsme tu nechali další putovní kamínek.

U vodopádu GODAFOSS jsou parkoviště  a vyhlídky po obou stranách. Je lepší jet rovnou na levé parkoviště, protože z vyhlídky na vodopád se po této straně dá sejít rovnou dolů až k vodopádu. Užívali jsme si krásné atmosféry bez turistů a Godafoss byl skutečně Boží! Mírně mrholilo a byla lehká mlha, a tak to působilo kouzelně. Kousek od parkoviště je žlutá budova a šipka kemp. Zašli jsme se poptat na možnosti kempování se stanem. Milí chlapík prohlásil, že kemp ještě nemají, že chybí sprchy a záchody, ale jestli si dáme drink na baru, tak že tam na trávě můžeme přes noc stanovat. Souhlasili jsme, počasí nám přálo a přestalo pršet. Postavili jsme stan, Luki ho zabydloval a já mezitím u místního stolku na trávě uvařila těstoviny s protlakem a masem. Bylo 6°C, a tak jsme se navečeřeli v autě. Byla už tma, tak záchod kluci vyřešili venku a vodou z lahve si vyčistili zuby a šli spát. My jsme zašli do baru dát si domluvený drink za naše kempování. Jako poděkování jsme chlapíkovi donesli pivo – plzeň, které jsme s sebou pro podobné účely vezli. Ukázalo se, že ani tady nebyli místňáci, ale Poláci, a tak naše pivo znali a rádi přijali.

V baru jsme si chtěli dát něco místního, ale na pivo nám byla zima. Lací zkusil místní gin s tonikem – byl úplně jinak voňavý (po jiných bylinkách) než co známe. Já si dala grog, protože jsme potřebovala něco teplého. Seděli jsme s pitím v pohodlných křesílkách, Lací plánoval další cestu a já psala deníček. Celkem jsme platili 2400 ISK (400 Kč). Než jsme zalezli do spacáků, tak byla fakt zima, ale ve stanu a spacácích jsme se za zvuku Godafossu krásně vyspali.

Po 21.8. Island - Godafoss, tuleni

Ráno jsme sbalili stan a ještě jednou vyrazili na Godafoss, tentokrát už s turisty, ale byli jsme tu po ránu, tak se to dalo. Zašli jsme se podívat shora a pak zas přímo k vodopádu a vymrzli jsme. Dnešní den měl být hodně deštivý, což se vyplnilo, tak jsme ho dali jako přejezdový.

Jeli jsme přes městečko Akureyri. Zvolili jsme cestu bez placeného tunelu (1600 ISK) a jeli jsme o něco delší cestou, ale s krásnými výhledy.  Akureyri je moc hezké městečko s krásným kostelem a v přístavu byly zrovna dvě zaoceánské lodě. V krámu Netto (spolus Bónusem nejnižší ceny na Islandu) jsme si nakoupili zásoby (4x pečivo,4x velký skyr, 2 pomazánky, 3 mléka, sýr a salám) a platili jsme 10 000 ISK (1 670Kč). Kdyby bylo hezčí počasí, Akureira by určitě stála za návštěvu. Působila moc přívětivě a na semaforech má místo koleček srdíčka :-)

Pak jsme se vydali ke městu Hvammstangi. Cestou jsme zastavovali na hezké výhledy, ale často jsme zůstali jen v autě, protože pršelo opravdu hodně. Viděli jsme i třídírny ovcí. Asi bychom si jich nevšili, ale Luki nás na ně v průvodci upozornil, tak jsme je poznali.

Cestou jsme viděli i jednu přístupnou ohradu s islandskými koňmi, tak jsme zastavili a šli k nim. Bylo jich tam hodně a ti nejzvědavější se na nás přišli podívat. Utrhli jsme kytku, kterou měli i v ohradě a zkusili je krmit. Brali si a vypadali, že i my je zajímáme. Strávili jsme u nich pěkných párminut, krmili je i si je hladili a obdivovali, jak zvládají místní drsné podmínky, když u nás se koně hýčkají, aby nenamokli a neprostydli.

Vydrželi bychom u koňů ještě déle, ale tentokrát jsme potřebovali dojet k dalšímu cíli načas, protože jedeme na vyhlídku na tuleně. Nejlepší šance je spatřit je prý + -2 hod. okolo odlivu.  Dojeli jsme po silnici 711 v době okolo odlivu na místo llugastadir Seal Watching. Šíleně pršelo a foukal vítr, tak jsme využili naše maximální zateplení  (mimo podvlíkaček) a všechny nepromokavé vrstvy. Šlo to, ale nijak příjemné to nebylo, protože vítr foukal opravdu hodně. O to víc jsme doufali ve zdar výpravy. Šlo se od parkoviště asi 20 min. Možná to bylo kratší, ale v tom počasí se cesta zdála nekonečná. Kluci statečně ťapali po cestě, ale zvlášť Kubí toho měl plné zuby.  Došli jsme na vyhlídkové místo a zajásali, protože v zátoce tuleni byli a bylo jich tam několik. Co nás také moc potěšilo, byla dřevěná pozorovací budka, kterou tu nějaká dobrá duše postavila, a tak jsme velkou část pozorování tuleňů strávili v suchu a relativním teplu. Jen v krátkých intervalech jsme občas vylezli ven. Zvlášť Kubíkovi hodně pomohlo, že se mohl schovat před deštěm a větrem.

Dva tuleni se váleli na vzdálenějším břehu a v zátočině v různé vzdálenosti od nás  - cca 15 – 60 m se objevovaly ploutvičky, ocásky a hlavičky. Tuleni se různě vynořovali a předváděli roztodivné otočky. Když jsme se vynadívali (a že jsme si pohledu na tuleně užívali hodně dlouho, že se tu mezi tím otočili už tři jiné skupinky), vylezli jsme z budky před kameny na malou kamenitou plážičku a čtyři zvědavé usměvavé tlamičky na nás jukaly. Nejbližší tuleník byl asi 10 m od nás a koukali jsme na sebe navzájem. Cestou od tuleňů jsme potkali čtyři Češky, tak jsme jim řekli o tuleních, abychom je povzbudili, že i v tomto počasí má cenu se tam pachtit.

Po tuleních už nás čekal jen delší přejezd, abychom urazili kus cesty a zítra už byli na místě dalších výletů. Navigací jsme vybrali nejrychlejší cestu do kempu. Po nějaké době ale klasická silnice začala být šotolina a po asi 5 km se zhoršila natolik, že jsme to obrátili a vydali se jinou cestou. Do kempu Stykkishólmur Camping jsme dorazili okolo 23:40. Chtěli jsme tentokrát vše zařídit sami, protože kluci v autě usnuli, ale Luki se vzbudil a pomohl nám postavit a zabydlet stan. Naštěstí si déšť akorát na stavbu stanu dal chvilku pauzu. Těsně po půlnoci jsme všichni po nos zachumlaní usínali ve spacácích.

Út 22.8. Island - ikonická hora Kirkjufell a vodopády, Arnarstapi, maják Malarrif a okolo Snæfellsjökullu

Ráno jsme celkem vyspávali. Lacík zaplatil kemp (celkem 3200 ISK – 1600 ISK za dospělého). Kemp je hnedu golfového hřiště. Záchody má čisté, ale jen jednu sprchu a ještě k tomu venkovní. Jsou tu ale dřezy s teplou vodou a částečně i kryté (tak jsem dopucovala minulé resty) a 2 stoly a lavice. Ráno jsme si dali ke snídani míchaná vajíčka, když jsme včera tak ošidili večeři a měli jsme jen za cesty chleba s máslem. To je výhoda místního chladného počasí. Autolednička se nám už nevejde, tak při našich dovolených v teple máme s sebou jen potraviny, co ledničku nepotřebují. Tady je podobně jako v lednici, a tak není problém míst s sebou v autě máslo, salámy, mléko i skyry.

První zastávkou( krom těch mnoha zastavení na krásné výhledy) bylo městečko Grundarfjörður, kde kotvila velká zaoceánská loď. Je tu totiž krásný pohled na ikonickou horu  KIRKJUFELL a vodopády. Zastavili jsme na parkovišti s ptačí vyhlídkou. (Přímo u vodopádů je parkoviště placené.) Šli jsme asi 30 min k vodopádům a hora se nám tak vystavovala z různých úhlů.

U vodopádu KIRKJUFELLFOSS jsme nechali další kamínek, Kubí házel žabky do říčky pod vodopádem a Luki létal s dronem (z naší strany jsme neviděli ceduli, že se to tu nesmí :-( - to jsme zjistili až pak, ale alespoň létal v části bez lidí a v hučení vodopádu dron svým bzučením nerušil).

Poobědvali jsme zas v autě při přejezdu (chlebobagetu s jejich sýrovou pomazánkou). Další zastávka byla u černého kostela Búðakirkja na poloostrově Snæfellsnes, který stojí nad hezkém místě nad mořem. Když odjeli dva autobusy plné turistů, tak tu bylo hezky. Potkali jsme tu i dva zpruzené, ale celkem vtipné  Holanďany.

Pak jsme přejeli k ARNARSTAPI, kde mají stavbu z kamenů představující ducha, krásné členité pobřeží a v moři kamenný most. Moc se nám tu líbilo, tak jsme tu nechali další kamínek. Procházeli jsme se po pobřeží a pozorovali ptáky odpočívající na útesech. Byly tu také vidět různě uspořádané čedičové sloupy.

Další přejezd byl asi jen 10 min. na LÓNDRANGER a dorazili jsme k místu, kde jsou ve vodě takové velké kamenné sloupy různě tvarované. Líbil se nám i maják, ke kterému vedla cesta, ale už se připozdívalo, tak jsme se k majáku přiblížili autem. Maják MALARRIF je krásný, je u infocentra a stojí za to na něj kouknout, když jste poblíž. Ještě víc nás však dostalo mládě polární lišky, které pobíhalo po parkovišti a slídilo po zbytcích od turistů. Bylo už po zavírací době, a tak tu mimo nás bylo jen jedno další auto. Na ceduli u infocentra byla zpráva, že se tu polární lišky vyskytují a že je nemáme krmit, rušit ani nahánět. Nic z toho jsme neměli v úmyslu, jen jsme si užívali, jak tam tak pobíhalo a pozorovali jsme ho.

Cestou do kempu jsme ještě vylezli po kovových schodech na sopku SAXHÓLL, ze které byl hezký výhled. Pod schody se schovávala roztomilá myška a pobíhala podle toho, jak my jsme šli, tak máme dalšího spatřeného zvířecího obyvatele Islandu. Dneska jsme se celý den točili kolem sopky s ledovcovou čepicí Snæfellsjökull, která se objevuje v románu J. Verna Cesta do hlubin Země (Verna  - jeho život a dílo jsem si vybrala jako témana další víkendovku (etapovou hru se 3 etapami) s názvem Podivuhodné cesty, tak se to hezky vše propojilo).  Zvlášť z pohledu od kamenných sloupů je na sopku opravdu působivý pohled.

Nakonec jsme se ubytovali v jiném kempu, než který jsme měli vyhlédnutý. Hellissandur Camping nás zaujal svým dobrým hodnocením a tím, že jsou z něj prý vidět úžasné západy Slunce. Je tu malá kuchyňka i s vybavením a s jedním sporákem a dvěma stoly s celkem 8 židlemi, tak bylo trošku náročné, než se uvolnila kapacita, ale zas jsem si raději počkala, než vařit venku na větru na plynové bombě. Jsou tu i dřezy s teplou vodou a sprcha v ceně. Platí se za osobu od 17 let, a tak to za nás dva dospěláky bylo celkem 3600 ISK a zatím ho z ostatních navštívených hodnotíme hodně pozitivně. Západ slunce nad mořem taky nezklamal. K večeří byla rýže s masem a snědli jsme ji v jídelně v teple, pozorujíc červánky.

St 23.8. Island - čedičové sloupy Gerðuberg Cliffs, horký pramen Stórahraum, Reykjavík

Ráno nás Lacík vzbudil a šel do kuchyňky ohřát mléko na kaši a udělat čaj s tím, že nás zavolá, až to bude připraveno. Ráno byl v kuchyňce i u krytého stolu před dřezy nával, a tak jsme jedli u stanu. Bylo teplo a tak to bylo lepší, než čuchat v kuchyňce úžasnou vůni slaniny. Lukimu se upouští karimatka, tak jsme ještě hledali díru a záplatovali. Pro případ problémů s karimatkama máme nejen lepení, ale s sebou jsme vzali i starou alumatku, tak teď se hodila jako další vrstva.

Podívali jsme se po místní vesničce HELLISSANDUR, kterou proslavily malby na budovách i pěkné sochy – zvláště ta lávová s výhledem na moře se mi líbila. Obdivovali jsme ledovcovou sopku zas z jiné strany a zajeli jsme k útesu s čedičovými sloupy Gerðuberg Cliffs a pak k horkému prameni STÓRAHRAUM, kde je místo na koupání, tzv. hot pot, ale je jen pro dva lidi, případně pro tři menší. Celkem bylo chladno a hot pot byl i obsazený, tak se nám nechtělo čekat, protože bychom se do něj stejně všichni nevešli. Jen jsme rukou zkusili teplotu vody a byla moc příjemná. Byli jsme tam jen my a ještě jeden český pár. S nimi jsme chvilku povídali a doporučovali nám Západní fjordy (ty jsme z nedostatku času vynechali) a jih Islandu.  Útes s čedičovými sloupy i hot tub lze vynechat.

Poobědvali jsme zas v rámci přejezdu a Luki nám k tomu pouštěl audioknihy Sherlocka Holmse, tak se jelo moc příjemně. Lacík na odpočívadle vybral kemp v Rejkjavíku  „Reykjavik Campsite“. Nakonec jsme zvolili ten dražší, protože byl více v centru. Stál 3000 ISK/os (ten druhý byl za 2000 ISK/os), ale z kempu se dostaneme do centra pěšky a ušetříme čas i náklady za parkování. (Petra s Ondrou pak povídali, že oni sehnali za podobnou cenu ubytování přes booking, tak lze zkusit i to.). Při objednání on-line jesleva 10%, takže to bylo 5760 ISK. Dostali jsme e-mail s kódem, který otevírá bránu pro auto i dveře na záchody a sprchy. Kemp je z těch velkých, ale umývárky i záchody byly čisté a v ceně.

Mají tu i fajn řešenou kuchyň a jídelnu, kde je dost místa. Kuchyň je od našeho stanu celkem daleko, tak jsem vařila raději u stanu, protože bylo hezky a nefoukalo. A taky jsem tu našla k rozebrání celkem plné bomby, které tu nechali turisti před námi, co letí letadlem. Dneska jsme měli špagety s masem a sušenými rajčaty. Najedli jsme se brzo, abychom mohli včas vyrazit do města a nebyli hladoví. Je to příjemná procházka. Cestou jsme si koupili ještě mléko na snídani a na mlsání borůvkový skyr a banány (Lžičky pro každého jsou tu v sáčku součástí mojí kabelky, protože skyry mlsáme často).

Nejprve jsme šli k domu, kde prezidenti Regan s Gorbačovem podepsali smlouvu o omezení jaderných zbraní a pak jsme pokračovali po nábřeží a obdivovali sochy, moderní budovy i dva tuleně v moři. V přístavu jsme si dali skyr a koukali na loď vojenské pobřežní hlídky. Pak jsme pokračovali do historické části města a malebné uličky a domky se nám moc líbily. Kubí se nejvíc těšil na kostel Kostel Hallgrímskirkja, a i když jsme jej znali z fotek, tak naživo je mnohem hezčí. Kubík tu i nechal svůj nejhezčíputovní kamínek s ježečkem a podle zpráv hned druhý den putoval zas dál. Kostel jsme si vyfotili a obdivovali ze všech stran a pak jsme už šli do kempu, kam jsme se dostali až ve 23:30. Kluci byli moc stateční a vůbec nefrflali,

Reykjavik se nám moc líbil – je to krásné pobřežní město. Hezká je nová část s hotely a moderními budovami i ta stará s útulnými hospůdkami i krámky. Hodně tu mají i rádi umění, protože jsou často k vidění venku zajímavé a hezké skulptury a okny v kancelářích zas obrazy.

Čt 24.8. Island - Reykjavík, park Thingvelir, Gulfoss, Gejsir

Ráno jsme vstávali těžce a pozdě. Posnídali jsme vafle s mlékem a kuchyňku jsme nakonec vůbec nevyužili. Bylo hezky, a tak jsme vařili na bombě u stanu. Kousek od nás parkoval karavan s CZ značkou. Od paní jsem se dozvěděla, že si jej pronajali i s paní průvodkyní a řidičem v jednom.

Rozhodli jsme se prozkoumat Reykjavík i přes den, protože večer už tolik času nebylo. První zastávka byl Perlan. Měli jsme celkem naspěch a bylo krásně, a tak jsme ani na radu místní průvodkyně nešli dovnitř. Vstupné bylo také dost vysoké (vyhlídka +výstava 6490 ISK., jen vyhlídka 2190 ISK/os.), což se nám za tu chvilku, co jsme měli na toto místo vyhrazenou, nechtělo dávat. Ale kdybychom prý měli dost času, tak je výstava moc hezká a ukazuje život na Islandu, včetně ledové komory s -15°C. Prošli jsme se tak kolem budovy Perlanu – je na kopci, tak i odtud byl pěkný výhled na město a Luki na flight radaru sledoval letadla.

Přejeli jsme do centra, zaparkovali u nemocnice (placené parkoviště) a šli ke kostelu. Koupili jsme si vstup na věž (celkem za nás 3000 ISK – 1300 ISK/dospělý, 200 ISK/dítě).Po schodech se nemůže, ale na výtah byla jen malá fronta, tak jsme ani dlouho nečekali. Nahoře ve věži byl moc hezký výhled na celé město. Prohlédli jsme si chrám i zevnitř a je účelně, minimalisticky a krásně zařízený. Mají tu i lavice, které se dají přizpůsobit a buď jsou opěradla nasměrovaná k varhanům na koncert (mají více než 5 tisíc píšťal) nebo opačným směrem k oltáři při mši.

Po prohlídce chrámu jsme si koupili 2x trhané maso v housce (á 1000 ISK). Vonělov ýborně a i tu byla na něj slušná fronta, ale chuťově bylo spíše průměrné. To, že se tu člověk domluví jakkoli nám dokázal pár Japonců před námi, kteří když jim obsluha nerozuměla v jejich „japonské angličtině“, že chtějí jehněčí, tak začali bečet a hned bylo jasno.

Pak jsme sháněli lékárnu, abychom Lukískovi koupili po konzultaci s naší MUDr. kapky do uší. Islandské zdravotnictví není prý úplně nejlepší (to máme naštěstí jen z doslechu). V uličkách starého města jsme objevili výbornou pekárnu (v uličce vedoucí z náměstí s kostelem, která má na začátku černou hospůdku se zelenou střechou). V pekárně obsluhovala Češka, tak jsme si s ní chvilku popovídali a koupili si 1 a ½ výborného chleba a každý kus nějaké sladké dobroty (celkem 4825 ISK) a snědli si to na náměstí s výhledem na chrám.

V Reykjavíku mají prý nejlepší ceny  - potravin, benzínu i všeho ostatního, a tak jsme natankovali a udělali větší nákup v Bónusu, kde jsme krom klasiky mléka, skyru, másla a salámu koupili i čokolády s papuchalky jako suvenýry (11 500 ISK).

Rozjeli jsme se k národnímu parku THINGVELIR, kde se potkává americká a evropská pevninská deska. Parkoviště (750 ISK) a u toho infocentrum dávaly tušit, že toto bude oblíbené místo. V rámci infocentra je i výstava, suvenýry a kavárna a na hlavní trase i hromada lidí.  Když se popojde kousek dál, kam už se nestihnou dostat turisti honící co nejvíce památek v nejkratším čase, tak je lidí podstatně méně a je to i hezká procházka.

Tato místa jsou pro Islanďany historicky významná, protože se tady vyhlašovaly zákony. Patří to i do tzv. Golden Ringu, ale při nedostatku času to lze s klidným svědomím vynechat.

Přijeli jsme ke GULFOSSu. Po místních nádherných vodopádech jsem myslela, že už mě další vodopád neohromí, ale mýlila jsem se. Gulfoss je asi nejkrásnější vodopád, aleto už jsem říkala asi 3x :-). Viděli jsme jej navečer a kemp máme celkem blízko, tak jsme si naplánovali vydat se sem ještě ráno a bez turistů.

Kemp Lací vybral hned u GEJSIRu. Stojí 2200 ISK/os (děti po 500 ISK nám nepočítal). Když jsem se ptala na sprchu, tak prý nám ji dá zdarma (na dveřích recepce je psáno , že stojí 500 ISK). Je  tu úskalí, že sprcha je přístupná z místnosti recepce, která je večer a velkou část dne zavřená, takže jsem se vysprchovat nestihla a alespoň zběžnou hygienu jsem tak musela provést na samostatném záchodě s umyvadlem. Výhodou tu je, že v chladném počasí se člověk tolik nepotí, a tak stačí přepucovat jen klíčové oblasti.

Láďa se bavils recepčním o tom, že ten Němec, co sem vjel s obřím kamionem předělaným naobytňák je teda hodně „crazy German“ a tuto konverzaci mi příliš hlasitě popisoval i s autentickým „crazy German“ a nevšiml si, že karavan kousek dál má německou SPZ a bylo mu pak trapně. V rámci narovnání mezinárodních vztahů se pak k oné rodince vydal s omluvou a plechovkou plzně. (Výhoda je, že i když nemáme ledničku, je vlastně pořád chlazená.) Vrátil se s úsměvem, protože dotyční jsou Češi jen s německým autem a jejich tatík pak nám na oplátku přinesl plechovku místního piva a ještě jsme fajn popovídali. To je mj. také prima na kempování. Člověk má blíže nejen k úžasné přírodě, ale i k lidem.

K večeři jsem udělala bramborové placky (pytlík jako na bramborové knedlíky – pro naši žravou skvadru 1,5) a po neustálé kombinaci rýže a těstoviny to byla příjemná změna. Po večeři jsme za tmy zašli do oblasti s gejzíry, které jsou hned vedle kempu. Zaslechli jsme ještě jedny lidi, ale jinak jsme tu byli úplně sami. Na svícení nám stačily naše čelovky a nebezpečné věci jsou za provazy, tak není třeba se bát.

Pokud jen trochu můžete, zkuste si to také zažít. Zaposlouchali jsme se a všude to bublalo a čoudilo. Prvního pufnutí gejzíru jsme se lekli. Kubíka jsem přenesla přes mokřejší část na zádech, protože si vzal jen obyčejné tenisky a pak už jsme nerušeně pozorovali erupce gejzíru, které byly různě silné a i se lišily svým vzhledem. Bylo dokonalé to tu mít takto sami pro sebe.

Pá 25.8. Island - Gulfoss, Gejsir, kráter Kerið, Landmannalaugar - Duhové hory

Ráno jsme se hecli a vstali, abychom zažili Gulfoss před náporem turistů a stálo za to jej vidět jen s pár lidmi.

Když jsme odjížděli, přijela skupinka zazobaných důchodců v šesti obřích terénních mercedesech, tak měli kluci zážitek i z aut, která se u nás nevidí. Pak jsme přejeli znovu ke gejzíru. Bylo určitě dobře, vidět to tu i za dne a pěkné bylo i nadšení lidí, když gejzír vytrysknul. Často mu i spontánně zatleskali. Všimli jsme si i čtyřech lidí, jak s divnými přístroji něco měří, tak jsme jednoho z nich odchytli a zeptali se. Byl to ten hlavní z nich  - profesor zabývající se „volcano lightning“ a moc krásně a se zaujetím o svém výzkumu mluvil a dlouze o gejzíru a spojitosti s činností sopek nadšeně vyprávěl.

Až pak jsme se nasnídali, kluci si pohráli na hřišti v kempu – to je tu fajn, narozdíl od drahé sprchy a dřezu jen s vlažnou vodou (u termálního zdroje opravdu nechápu). Já sbalila stan a Lací naplánoval další cestu.

Jako první jsme chtěli navštívit vodopád Faxi. Parkoviště bylo se závorou a chtěli 700 ISK. Zaparkovali jsme kousek dál a šli pěšky. Baba vyběhla z budky a chtěla za každého 400 ISK za den. Chtěli jsme jen juknout a jít, tak se nám tato částka nechtěla platit – možná i jen kvůli té babici, takže ani nevíme, o co jsme přišli. Ale mezi hlavní a významné vodopády tento nepatří, tak jsme s klidným srdcem jeli dál.

Další na pořadu dne byl kráter Kerið. Výběrčí nás zkásnul o 3 x 450 ISK (platí se od 12 let), ale bylo to moc hezké zastavení, prohlédli jsme si ho z výšky i přímo dole. V kráteru bylo jezero s úžasnou barvou a vůbec to bylo hezké místo. Dalším cílem putování byl národní park Landmannalaugar zvaný  Duhové hory. Může se sem jen autem 4x4, což jakž takž náš Subaru Outback splňuje. Cesta byla místy akčnější – zvláště těch dvou brodů jsem se bála, ale výhledy byly neskutečné, nádherné a barevné. Jak z jiného světa. Brody vždy Láďa nejprve prošel pěšky a předem po konzultaci doma se servisem byl vybavený informacemi, kam až může voda sahat, aby to bylo pro auto bezpečné.

Kemp je obyčejný a dost drahý (7500 ISK - 1 250 Kč) a to jsou tu sprchy na 500 ISK/ žeton. V kempu je dost lidí, protože je často využívaný jako základna pro treky. Je tu unisex umývárka se záchody, dřez s teplou vodou a plátěný stan, kde se dá na vlastním vařiči uvařit jídlo a sníst si ho tu. K večeři jsme měli rýži a pak hledali Kubíkova tučňáka, který se někde ztratil.

Večer jsme si vyčistili zuby, vzali plavky a vyrazili na místní hot pot hned u kempu. Bála jsem se, zda se vejdeme, ale bylo to zbytečné. Je to kus nádherné teplé řeky. Převlékárny tu nejsou, ale je tu kde si odložit věci a prostoru v teplé vodě je dostatek. Převlékli jsme se do plavek a rochnili se v dokonale teplé vodě, jejíž teplotu si člověk určí vzdáleností od pramene. Není to hluboké, chodili jsme tam po rukou, ale bylo to moc příjemné a před spaním krásně relaxační. Převlékli jsme se z plavek rovnou do pyžam a krásně vyhřátí jsme se co nejrychleji přesunuli rovnou do spacáků.

So 26.8. Island - Duhové hory, ostrovy Vestmannaeyjar

Ráno se nás prý svým hlasitým békáním pokoušely probudit ovce, ale vzbudily jen Lacínka. My s klukama jsme klidně chrupkali dál, tak nám u stanu nechaly bobky na pozdrav. Jak pršelo, tak jsme vstávali pozdě, nasnídali jsme se ve stanu a já ještě chvíli všem četla, než přestalo pršet a mohli jsme v klidu sbalit stan. Lacík s Lukim převezli vzhledem k dalším hlášeným přeháňkám auto přes brod. Já už nechtěla znovu vidět, jak jsme pod vodou až po SPZku.

Vyrazili jsme na malý okruh Duhovými horami Počasí bylo chvílemi deštivé, ale i tak jsme potkávali další skupinky, často překvapivě Španělů. Byli tu i tací, co šli rychle a s velkými krosnami – evidentně byli na vícedenním treku. Většinou tu ale byli turisti jako my. Výhledy nás nepřestávaly udivovat. Tak úžasné hory jsme jinde neviděli a takto zbarvené také ne. Nejvíce nás překvapila temně zelená barva kamenů. V jednom místě bylo i krásně barevné oko, jinde sopečné čmoudíky. Po okruhu jsme si zašli pro plavky a zas si užili teplé koupání v řece. Je tam udělaná malá přehrada z kamenů, tak je vody příjemně nad kolena a to je úplně ideální na lebedění. Dneska jsme už byli zkušenější a vzali si s sebou vodu. Převlékání jsme vyřešili ručníky (včera ve tmě to bylo snazší) a protože pršelo, oblečení jsme si schovali do přinesené velké IKEA tašky. Bylo příjemné v nehostinném počasí se tu jen tak válet a užívat si, ale o to více se nám nechtělo z vody.

Po nějaké době nás Lací přece jen vyšťoural, abychom stihli trajekt na ostrov. Cestou zpátky jsme ještě zkoušeli hledat Kubíkova zatoulaného tučňáčka, ale nenašli jsme ho. Tak Kubí přišel na to, že se mu určitě zalíbila místní papuchalčice a odešel s ní. Uf.

Cesta 225 do hor byla mnohem lepší než druhá doporučovaná 208, po které jsme chvilku zabloudili. Výhledy byly zas o trochu jiné než včera. Sice byla o něco horší viditelnost, ale zas po dešti byly barvy sytější.

Asi 1 a ½ hodiny do přístavu Landeyjahofen, kde jsme si koupili zpáteční trajekt i s autem na Ostrovy západních mužů  - Vestmannaeyjar (16 500 ISK – 2 750 Kč), kde má být největší papuchalčí kolonie.

Ještě před trajektem jsem se snažila v dešti a větru přivést na parkovišti vodu k varu na těstoviny, ale nepovedlo se a voda zůstala na cca 40°C, tak jsem vyndala placky a šunku a dali jsme si studenou večeři. Placky vozím s sebou vždy jako nouzovku pro takovéto případy, ale až tady na ně došlo.

Trajekt trval 40 min a celkem to houpalo. Kubíkovi se začalo dělat špatně, tak jsme pro něj využili něco ze zásoby různých medikamentů pro tyto účely koupených, a v pořádku jsme cestu na rozhoupané lodi zvládli.

Příjezd k ostrovu byl krásný a přístav lemovaný skalisky vypadal výborně. Na ostrově jsou dva kempy kousek od sebe. První vypadal hezky a luxusněji – byl v kráteru a hezky zelený, ale nebylo tu moc volných rovných míst.  A ten vítr, co lomcoval se stany se nám vůbec nelíbil. Zkusili jsme zajet ke druhému kempu, který byl mnohem obyčejnější, ale budova a násep tvořily alespoň trochu závětří a byla tu i rovina. Lací šel do budovy zaplatit za ubytování a tam byla milá obsluha a na dveřích cedulka, že kvůli nepříznivému počasí se mohou posádky se stany vyspat uvnitř v budově a cena zůstává stejná (2200 ISK/dospělý). Mají tu k využití i nafukovací matrace, ale my si rozložili naši celtu a karimatky.  Dokonce máme i svoji místnost, kterou nám uvolnil jako rodině norský pár, tak jsme jim jako poděkování alespoň dali zas plzně.

Ne 27.8. Island – Vestmannaeyjar - papuchalci, kráter Eldfell, návrat na pevninu a vodopády Seljalandsfoss,Gljufrafoss, Skogafoss

V noci vítr lomcoval stěnou budovy tak, že jsem byla vděčná, že nemusíme spát venku ve stanu. Na celtě, našich karimatkách, spacácích a hlavně v bezpečí se spalo moc dobře. Ráno jsme do termosky (je tu k dispozici rychlovarka a mikrovlnka) udělali čaj a s sebou si připravili skyry a sušenky ke snídani, abychom byli co nejdříve u papuchalků. Přejeli jsme k jihozápadu ostrova, kde je hlavní pozorovací místo a na parkovišti už byly dvě auta. Už cestou nás vítaly nad hlavami přelety černých ptáků a chvilku trvalo, než jsme v nich poznali papuchalky.

Došli jsme až k vyhlídkové terase s velkou budkou a nestačili se dívat. Kolem byly stovky papuchalků, kteří poletovali nebo přistávali kolem. Zvlášť ta jejich přistání, kdy roztáhnou křídla a nožičky s blánami vysunou jako podvozek, jsou kouzelná a vtipná zároveň. Koukali jsme se zevnitř budky i venku z terasy.Většinou ráno tu bylo maximálně jedno auto, a tak jsme v klidu v budce i posnídali. Když jsme se dost vynadívali, vyrazili jsme směrem nad budku, kde byla cesta, která vedla oklikou k majáku, ale hlavně podél útesů s papuchalky. Sedli jsme si na trávu na jednom místě chráněném před větrem a seděli nehnutě. Papuchalci nás brzy přestali vnímat a my je mohli pozorovat celkem blízko od nás. Jeden k nám byl dokonce jen na pár metrů. Asi po hodině, když už jsme se dostatečně pokochali, tak jsme se zvedli na cestu dál kousek k majáku a zas zpátky. Nechtělo se nám od papuchalků pryč, jsou kouzelní, ale odpoledne jsme plánovali odjet z ostrova a chtěli jsme se tu ještě porozhlédnout. U budky při cestě zpátky jsme nechali kamínek, jak jinak než s papuchalkem.

Další zastávkou byl kráter sopky ELDFELL, na který jsme vylezli a z výšky si užili krásný výhled na celý ostrov. Dalším cílem bylo muzeum historie a centrum města. Majít u i muzeum k památné události, kdy na ostrově soptila sopka a jeden dům tu nechali poloodkrytý, jak ho zavalila láva, ale dovnitř jsme nešli, protože už takto byla představa valící se lávy hrozná. Na venkovním prostranství je tu trampolína, a tak se kluci trošku vyřádili.

Přejeli jsme k replice původního stavení se střechou z trávy a vyfotili tu knížku Mezi piráty od naší oblíbené autorky Veroniky Válkové, která se z velké části odehrává právě na tomto ostrově. (Pozn. Pokud jste od ní nic nečetli, tak je nejvyšší čas to napravit. Její příběhy jsou poutavé a vždy zasazené s co největší historickou i zeměpisnou přesností do dané doby a místa. Učí na gymnáziu historii, takže rozhodně ví, o čem píše, ale zároveň v dané době dokáže vytvořit krásný příběh). U tohoto pidi skanzenu jsem nechala putovní kamínek s ovcí, protože se mi tu líbilo, jak vítr dělal ovcím foukanou.

Měli jsme ještě chvíli času do odjezdu trajektu, tak jsme se vydali na vyhlídku na útesy na západní straně. Jeli jsme po silnici při západním pobřeží a tam, kde končí domky jsme u prvního malého parkovišťátka zastavili (63.42848048220974,-20.30000658926017). Před námi tu zastavila místní rodina a já si všimla, že paní nese ve dlaních ptáčka, tak jsme spěchali za ní. Došli k zídce u útesu, ptáčka položili na zem a dostrkali ho až k okraji útesu, aby vzlétl nad moře a povedlo se. Za chvíli přijela paní se třema holkama  a každá měla krabici a v ní stejného ptáčka. Nachomýtla se tam i akční Američanka, která se vyptávala, a tak jsme se dozvěděli, že jsou to mláďata papuchalků (typické zbarvení mají až dospělý jedinci), která zmátla světla města a oni tam zalétli, místo aby letěli na moře. Místní děti pak většinou po nějaké bouřce chodí a v ulicích sbírajíta to zmatená mláďata, která by jinak zahynula Nechají je zkontrolovat v záchranné stanici a když jsou v pořádku, tak je vypouští zpátky nad moře. A u toho jsme se právě nachomýtli a vše se dozvěděli přímo od místních obyvatel. Musím uznat, že nejen dospělá paní ale i asi 14 leté slečny měly výbornou angličtinu. Papušalčátka (PUFFLINS) jsme si i hladili a i nás mírně zobala. Mladí papuchalci byli úspěšně vypuštěni na moře a my ještě chvíli povídali s Američankou a pak obdivovali útesy. Když tu zastavilo další auto a vyndávali krabici, už jsme věděli, o co půjde a počkali si na dalšího nádherného zachráněného pufflinka. Toto byl jedinečný zážitek, který nemají ani zkušení islandští cestovatelé. A že jsme jich pár při našem putování potkali.

Na trajekt v 17 hod jsme byli jako první náhradníci a byli jsme moc rádi, že jsme se vešli. Jak jsme najížděli poslední, tak už nebylo moc míst k sezení, ale bylo hezky, a tak jsme strávili celou plavbu venku a obdivovali útesy a ostrovy – mj. tento trajekt je elektrický a sledovali jsme i jeho nabíjení v přístavu.

Po vyjetí z přístavu jsme ještě před kempem měli v plánu vodopády. První byl SELJALANDSFOSS. Původně jsme tu chtěli zakempovat, ale kemp byl zrušen. Museli jsme tedy zaplatit 900 ISK za parkoviště a vybaveni pláštěnkami  jsme vyrazili. Tento vodopád je známý tím, že se chodí i za něj – proto ty pláštěnky. Byl moc hezký a je určitě zajímavé podívat se na vodopád ze všech stran. Byli jsme tu v hlavní dobu, tak tu byla celkem frontička, ale ne zas nic nepřekonatelného. Pokračovali jsme dál pěšky po cestě kolem menších vodopádů až k GLJUFRAFOSS, který je také jedinečný a stojí za vidění, protože je sevřený skálou. Přejeli jsme asi 20 min ke SKOGAFOSSu a ze spodní vyhlídky se mi asi líbil nejvíc. Padá z výšky a hezky rovnoměrně. Vyfuněli jsme po železných schodech na horní vyhlídku, ale ta za to tolik nestála. Tu bych doporučovala jen v případě, že máte čas pokračovat dál k dalším vodopádům nad Skogafossem.

My už spěchali do kempu. Tady hned u vodopádu je také tábořiště, ale jsou tu jen záchody a nic moc hezké a cena nebyla úplně nízká vzhledem k absenci jakéhokoli zázemí.

Přejeli jsme do kempu u městečka VIK. Cestou jsme ještě potkali dva ternénňáky, jak nahánějí koně a snaží se je z jedné ohrady dostat do jiné. Dopadlo to tak, že koněi jednu chvíli šli po silnici a zablokovali dopravu, takže jako turisti jsme měli další atrakci.

Kemp Vik na první pohled nevypadal špatně. Napočítali nám jen dvě dospělé osoby, i když se platí už od 13, a i jsme to poctivě nahlásili. Měli jsme to tedy za 3900 ISK za noc. Sprchy jsou navíc za 300 ISK, ale zavírali ve 22:30 (tzn. za hodinu), což jsem věděla, že nestihnu, když ještě potřebuju nakrmit posádku.

Je tu místnost s kuchyňkou a dřezy (i 2 konvice, 4x plotýnka a 1 mikrovlnka), ale absolutně to kapacitně nestačí, a tak byl celkem boj uvařit. Kluci mezitím postavili stan a po nějaké době jsem konečně donesla jídlo (uvařené na vlastním vařiči, jinak bychom se vůbec nenajedli). Jedli jsme zas v autě. Venku je zima a v jídelně bylo jednak narváno, a pak také už zavírala, takže bychom to stejně nestihli. Dřezy jsou v kuchyni, takže nádobí musí počkat na ráno.

Po 28.8. Island - Vik, černá pláž s plíživými vlnami

Šli jsme spát zas pozdě a věděli, že ráno má pršet, tak jsme si rovnou do předsíňky stanu připravili snídani. V termosce byl uvařený čaj a měli jsme tu mléko, šejkr, lžíce a hrk-hrk pudinky. Ráno jsme si tedy přispali, nasnídali se a četli si, protože v dešti nebylo kam spěchat.. Lací rozhodl, že by se tu vzhledem k dalším výletům hodilo ještě noc přespat, tak jsme prvně na této dovolené spali dvě noci na jednom místě. Okolo poledního přestalo pršet, a tak jsme vyrazili na černou pláž.  Ještě před tím jsme prodloužili další noc v kempu a i jsme si koupili 2x sprchu (3900 ISK+ 2x300 ISK). V obchodě jsme nakoupili pečivo na dva dny (sehnat čerstvé pečivo tu obecně není příliš snadné), 2 skyry, 2 mléka, salám, banány a pomazánku – celkem 5300 ISK a pak už jsme vyrazili za dnešním poznáváním v okolí městečka Vik.

Už cestou byly zas krásné výhledy na okolní hory i ledovec v pozadí. Parkování u pláže seplatí (1000 ISK za osobní auto) a jsou tu záchody a kavárna. Na pláži jsou zrádné plíživé vlny, které mohou někoho stáhnout do moře. Svítilo prostřední oranžové světlo.  Pláž s okolními útesy, kamennými sloupy, malou jeskyní i skalními útvary v moři vypadá výborně a na vlny je fascinující pohled, jak dobývají břeh a občas neopatrného turistu pěkně zmáčí. Byla tu i japonská nevěsta v červených šatech a s ženichem (výborný barevný kontrast s černou pláží), kteří s vlnami pokoušeli štěstí.

Luki si zašel pro dron a natočil video, ale prý nad pískem trochu zlobil. S Kubíkem jsme tu umístili kamínek s velrybou a pak pozorovali papuchalky létající na útes, ale byli vidět jen z dálky. Se zážitkem pozorování papuchalků na Ostrovech západních mužů se to vůbec nedá srovnat.. Kubí trochu, ale ještě bezpečně a pod Lacovým dohledem pokoušel vlny, aby mu pěna namočila špičky pohorek. Vydrželi jsme na pláži dost dlouho, ale pak jsme se přece jen autem přesunuli na útes po pravé straně, kde je maják, vyhlídka na pláž a dva skalní mosty. Útesy jsou nádherné a i nám vysvitlo sluníčko. Udělali jsme si procházku schválně dlouhou, až na nejzazší místo. Dá se dojet i na nižší parkoviště, ale my si chtěli trochu protáhnout nohy. Na pláž, moře i skaliska byl krásný pohled a v moři jsme zahlédli i dva tuleně. Dorazili jsme do kempu na nás celkem brzo, už před 20 hod, a tak ještě nebyl takový nával v kuchyňce. Kubík dokonce ulovil volný stůl , a tak se dnes vařilo i jedlo na pohodu. Dali jsme si rýži s masem, když už je tu indukční sporák k dispozici. Lací s Lukim se mezitím umyli, já až po večeři, ale úplně příjemný zážitek to nebyl. Sprchy začnou odpočítávat čas hned, jak se hodí peníze, tak je třeba být svlečený a připravený. Jsou společné (resp. zvlášť pánské a dámské), ale je tu naprostá ztráta soukromí a jsou i dost malé  na velikost kempu, takže být na malém prostoru s celkem osmi nahatýma ženama v různé fázi oblékání se, utírání a mazání vším možným není nic moc. Večer zas fronta na záchody a 4 umyvadla na dámách jsou na večerní procesy také nedostatečné. Tento kemp je pro změnu obsluhován španělským personálem. Večer ve stanu jsme si ještě chvilku četli a bylo fajn.

Út 29.8. Island - Ledovcová laguna a Diamond beach, ledovec Vatnajökull, Vestahorn

Ráno jsme chtěli vyrazit brzo, a tak nás Lací budil už v šest hodin. Sbalili jsme  a kupodivu už v kempu bylo dost lidí,kteří také vstávali, a tak na záchodech byla zas fronta. Noční rušiči - Poláci, které jsme byli postupně já i Laco napomínat, ještě vyspávali. Přejezd z Viku k ledovci byl okolo dvou hodin, a tak jsme posnídali v autě banány, sušenky a čaj z termosky.

U Ledovcové laguny jsme zastavili u třetího parkoviště po pravé straně ještě před mostem. Přelezli jsme přes kopec a to, co jsme uviděli nám vyrazilo svojí nádherou dech. Ocitli jsme se u jezera Jokulsárlon, kde pluly úžasné modré ledovcové kry a byl tam nádherný klid, který rušili jen občas lodě projíždějící po hladině. Bylo to tak nádherné, že jsme ani nevěděli, co dřív fotit. Procházeli jsme se po pláži a vrcholcích a kochali se neskutečnou krásou. Bylo celkem brzo a hlavní parkoviště je až pod mostem, tak v této části byl nádherný klid. Lacík původně chtěl zamluvit projížďku lodí (i když stojí okolo 20 000 ISK), ale byly jednak obsazené dlouho dopředu a dost hlučné, že nám to ke krásné a klidné atmosféře jezera vůbec nesedělo a byli jsme rádi, že už objednat loď nešla. Plaval tu i tuleň, který na nás nakukoval.

Krásnou procházkou jsme došli až na Diamond beach - stranu před mostem, která je o hodně větší, a šli jsme po ní až hodně dozadu. Kluci blbnuli s vlnama a my pozorovali tuleně i nádherné ledové útvary v moři i na pláži. Skutečně se proti černému písku třpytily jak diamanty. Luki ještě u jezera umístil kamínek hrabáče u kamenného mužika a já kousek dál sovičku.

Zajeli jsme se ještě podívat k ledovci Vatnajökull. Byla to cesta značená jako „torleidi“ –to znamená pro echt terénňáky, tak to bylo místy dobrodružnější, ale naše úžasné Subárko to zvládlo. Prošli jsme se k ledovci i kousek přímo na něj – ale jen opravdu pár kroků, protože jsme neměli žádné vybavení a nechtěli jsme riskovat, že se někde z neznalosti proboříme. Cestou Kubí objevil husté bahno, do kterého se dají  házet kameny a v některých částech drží na jeho povrchu, a tak zkoumali různou hustotu bahýnka. Od ledovce šel velký chlad, tak jsme byli nabalení a bylo nám fajn.

Zvládli jsme se z totální off road cesty dostat zas na RR1 a cestou zpátky jsme se ještě jednou vrátili k ledovcové zátoce, protože se změnilo světlo a krásně se vyjasnilo. Najednou jsme slyšeli velké křupnutí – to se na druhém břehu odloupla z ledovce kra.

Ledovcová laguna spolu s Diamond beach a pak vodopády Selfoss a Detifoss, Godafoss, Gulfoss, sopečná krajina, Duhové hory a "papuchalčí" ostrov jsou ty TOP místa, která bych rozhodně každému doporučila.

Poslední noc na Islandu jsme zakotvili v kempu Vestrahorn Camping u Viking Café u radaru, majáku Stokksnes  a Vikingské lodi. Stojí sice 5000 ISK, ale v tom máme i vsup k lodi a majáku, který by byl za 2x1000 ISK a i sprchy, i když na ně byla celkem fronta. Je tu pidi kuchyňkas 2x2 plotýnkovým sporákem. Potkali jsme tam pár Brazilku s Australanem. Jsou tu i dvoje Češi – jedno auto plné mlaďochů a pak mamka se synem, která cestu od něj dostala k šedesátinám. S oběma jsme fajn popovídali.

St 30.8. Island - maják Stokksnes, radar, atrapa Vikingské vesnice a lodi, přes hory zpátky k trajektu, cestou výhledy a vodopády Fossardafossa Gufufoss

Ráno jsme vstali okolo 7. hod. Luki si vzpomněl na úkol do školy – fotku stromu, tak jsme chvilku řešili to. Balili jsme karimatky a spacáky a Kubí šel iniciativně dát na sporák vodu na těstoviny, abychom je měli k večeři na trajekt. Ráno v pidi kuchyňce nebyl takový nával. Kluci si dali jáhlovou kaši a já balila na trajekt. Bylo větrno a slunečno, tak nám hezky vyschnul stan, což je super, protože teď bude čtyři dny sbalený.

Měli jsme předplacené „atrakce“ v kempovném, tak jsme v rámci úspory času mezi nimi popojeli autem, ale dalo by se i jít pěšky. Přejeli jsme nejprve k radaru s majákem. Jsou tu hezké černé písečné duny, pěkné útesy u pobřeží a maják s trojúhelníkovým půdorysem je fajn. Pak jsme přejeli k replice vikingské lodi a vesnice a na pozadí s pěknou siluetou pohoří Vestrahorn a po jejich prohlídce vyrazili směr trajekt (je to fajn, ale lze případně vynechat).

Cestou jsme obdivovali tyčící se hory i stékající vodopády. U jednoho jsme i zastavili, ale bylo méně vody, a tak byl takový slabší. Horký pramen nedaleko byl v rekonstrukci, ale další vodopád Fossardafoss se nám odměnil. Byl krásný jak z vyhlídky, tak stálo za to jít i cestou nad něj. A bylo tu spousty borůvek, které byly akorát zralé.

Dál už jsme jen vyřešili v městečku nákup skyrů, mléka a pečiva na trajekt (4300 ISK), Luki si koupil jako suvenýr kovový přívěšek s vikingským symbolem a Kubí fixu v barvě ledovcové. Cestou zpátky jsme ještě zašli k prvnímu vodopádu Gufufoss, který jsme tu navštívili, rozloučit se za všechny ty přírodní krásy, co jsme tu viděli a nechala jsem tu kamínek se žabkou.

Pak už jsme honem šupajdili do fronty na trajekt. Třikrát nás všechny kontrolovali, zda sedí počty objednaných dospělých a dětí.

Na trajektu jsmeK ubíkovi koupili plyšového papuchalka (99 DKK) a za 199 DKK si zamluvili na 1.9. 15:00 hot tub. Potkali jsme také naše známé z trajektu a fajn si popovídali.

K večeři jsme si dali v kempu uvařené těstoviny s masem. Díky kompletní cedulce na horních postelích Luki zjistil, jak vyklopit zábranu u horní postele, tak může spát nahoře aniž by ho Láďa v noci 20x kontroloval. Bylo fajn se umýt a zalézt do čisté postele. Kubí rovnou usnul, a tak jsme ani nečetli.

Čt 31.8. trajekt Island (malé vyvenčení na Fayerech v Torshavenu) – Dánsko

Celkem jsme si přispali, po tom našem intenzivním dvoutýdenním putování Islandem. A to jsme si ani nezatáhli naplno okénko a nechali ¼ bez roletky. Ano, na cestu zpátky jsmesi připlatili kajutu s oknem a je to výborné. Máme i hezký výhled na moře a je o kousek větší. Trošku negativum z mého pohledu je to, že tu trávíme mnohem více času a je těžší kluky kamkoli vyšťourat – na procházku lodí, do Laterny apod., než když jsme měli kajutu bez okna.

K snídani jsme si dali skyr a Kubí mléko s křupinama a ponorákem jsem si udělala čaj. Pak jsme lenošili a četli a okolo 12 hod. jsme šli na oběd. My tři jsme se v pohodě najedli, ale pro Kubíka, který má paniku, že se něčeho dotkla zelenina, kterou nejí, bylo těžké si něco vybrat. Nakonec jedl klobásu (ze které jsem očistila všechny nepatřičné kousky cibule a zeleniny) a dal si to s chlebem. Jídlo v obyčejnější restauraci (formou teplého bufetu s výběrem ze tří teplých jídel a salátového baru, bez pití) tu stojí 20 Eur/dospělý či teenager, do 11 let je to za 12 Eur a lze si jej objednat i až na místě, podle toho, co zrovna za jídla je ve výběru.

Po obědě jsme šli do kajuty dočíst si knížku Bárovku Francouzskou revoluci od Veroniky Válkové a pak do Laterny pozorovat příjezd na Fayery, kde jsme vystoupili, udělali si dvouhodinovou procházku a nakoupil i chleba, vody, skyry, zmrzliny a sladké pečivo (300 DKK). Prošli jsme si hlavní částí Torshavenu a i tu historickou s tradičními domky se zelenými střechami a úzkými křivými uličkami a zašli k majáku a dělům.

V kajutě jsme pak povečeřeli zbytek těstovin a výborný chleba s máslem a pak zašli do Laterny pozorovat odjezd z Fayer a popovídali jsme s Petrou a Ondrou. Večer jsme ještě po uložení kluků zašli s Lacínkem do Laterny, dali si Mojito a oříšky (128 DKK) a z pohodlné lenošky koukali do tmy moře.

Pá 1.9. trajekt Island – Dánsko

Ráno nás Kubí šťoural už před zazvoněním budíku a těšil se na snídani. Máme ji pár kroků od kajuty. Tentokrát máme číslo kajuty 6302 a je výborně situovaná – na začátku chodby a s hezkým nerušeným výhledem z okénka, i když byla v kategorii „s omezeným výhledem“.

Snídaně předčila naše představy – klasická lepší hotelová– míchaná vejce, volská oka, i na hniličko, párečky, slanina, sladké pečivo a palačinky se šlehačkou. Kubi byl nadšený, protože z nabízených věcí skoro všechno jedl a chodil mlsat zvláště palačinky se šlehačkou a jiné dobroty, na které si taky nakládal šlehačku. Snídaně jsou tu z nabídky předplacených jídel nejlepší.

Totálně a úžasně jsme se přejedli a pak jsem zas v kajutě četla Fiorelu od Václava Vondrušky – také doporučujeme. Když nám slehlo, byli jsme se projít na palubě, já si našla svoje místo na čtení  (chtěla jsem konečně dočíst knížku od Islanďanky o Islandu) a kluci šli do posilovny. Ve 14:30 jsme se sešli v kajutě, osprchovali jsme se a převlékli do plavek, protože nás čekal hot tub. Bylo výborné ráchat se v teplé vodě a koukat na moře. Počasí bylo i hezké, a tak nebyl problém vylézt i z vody a chvilku pobýt na okraji kádě.

Pak jsme si zas chvilku četli a potom si dali pořádný fotbálek na hřišti na palubě a šli jsme se navečeřet. Večeře byla jídelně slabší. My jsme se najedli, ale Kubí nic moc a tak se docpal chlebem s máslem. Po večeři jsme šli do Laterny a já klukům zas četla Fiorelu. Pak jsme je uložili a šli se ještě projít po lodi.Tak krásně svítil měsíc, že tvořil úplnou světelnou dálnici a mělo to krásnou atmosféru, tak jsme ještě zašli kluky vyšťourat z pelíšků, aby to taky viděli.

So 2.9. trajekt a Dánsko

Ráno jsme všechno sbalili a k velké radosti kluků jsme si dokoupili snídani (2 x 149 DKK za nás a 2 x 79 DKK za kluky). Jednak jsou výborné, a taky abychom ten náš pobyt na trajektu hezky zakončili. Na snídani jsme seděli vedle českého chlapíka z Land cruiseru, se kterým jsme si trochu povídali už ve frontě na trajekt. Pak přišel ještě šéf celé výpravy (offroadpruvodce.cz) a až do odjezdu z trajektu jsme povídali – nejprve v restauraci a pak i dole u aut, protože jsme stáli u sebe. Když jsme mu říkali, co jsme naším Subaru zvládli, tak s respektem pozvedl obočí a věnoval nám samolepku Island off road expedice 2023, kterou si vyslouží normálně auto jen pokud absolvuje s ním výpravu.

V Dánsku jsme si koupili vody, energy drink a hroznové víno (53 DKK) a zajeli jsme k místu, kde se potkává Balt se Severním mořem. Zastavili jsme na okraji městečka Skagen u bílého majáku (prý nejstarší v Dánsku) a podél pobřeží jsme šli přes bunkry k dalšímu majáku a místu na pozorování ptáků až k nejsevernějšímu bodu Dánska.

V městečku byl sraz mopedistů, tak jsme viděli spanilou jízdu více jak 2000 mopedů a od jednoho i kluci dostali samolepku.

Na pláži pak bylo hezké vidět, jak se srážely vlny ze dvou moří. Kubí mezi ně i zaběhl, tak si ještě užil moře. Cestu zpátky jsme také zvolili po pobřeží, cákali si nohy a sbírali hladké kamínky na naši další kamínkovou tvorbu. Domů jsme dorazili v neděli okolo poledne plní krásných zážitků a kluci to prohlásili asi prý za nejlepší dovolenou.

‍