Úžasná příroda, krásné skály a výhledy, děti jako kamzíci
Tuhle oblast jsme částečně kdysi navštívili, a protože se nám tu posledně moc líbilo, měli jsme ji už dlouho v hledáčku. V nějakém časopise kluci zahlédli Pravčickou bránu a zaujala je informace, že se jedná o největší přirozenou skalní bránu v Evropě, a tak je nalákala k návštěvě.
Za pár týdnů se naskytla hezká příležitost jednoho našeho významnějšího výročí, a tak jsme se rozhodli vyrazit právě sem. Díky tomu jsme zvolili i mnohem luxusnější ubytování, než si běžně zamlouváme, ale musím uznat, že prostorné a moc hezké pokoje Aparthotelu v Krásné Lípě, milá recepční a zejména jejich luxusní snídaně nás opravdu nadchly. Před snídaní jsme ještě zašli do Chodské pekárny na náměstí a vybavili se obědovou baštou na následující výlet.
Kvůli objížďce jsme vždy na start naší trasy jeli déle, ale ubytování bylo tak výborné, že jsme nezalitovali, vzdálenějšího hotelu.
V sobotu mělo být lepší počasí, a tak jsme vyrazili za hlavním lákadlem oblasti – Pravčickou bránou. Zaparkovali jsme v Hřensku (parkování 150 Kč/den – jen pozor, budou se vás snažit nahnat hned na začátku za 200 Kč a ještě to budete mít zbytečně dál).
Trasa tvoří příjemný okruh okolo 15 km. Vyrazili jsme směr Edmundova soutěska. Cesta byla příjemná s hezkými výhledy na říčku Kamenici i okolní skály. Výborným zpestřením je část trasy na převoznických loďkách. Cena je 120 Kč za dospělého a 50 Kč za dítě. Kapacita lodičky je 26 pasažérů a jeden převozník s bidlem. Jinudy než lodičkou pokračovat nelze, ale i kdyby se dalo jít po souši, tak bych vodní cestu každému doporučila. Jak už to na podobných „atrakcích“ bývá, převozníci mají řeč vyšperkovanou vtípky, a tak se všichni pobaví. „Špagaten Niagare“ byl zlatým hřebem, ale i ostatní hlášky a upozornění na zajímavé tvary skal se všem líbily. I díky tomu si pak kluci více všímali okolních skalních útvarů a hledali v nich podobnosti se známými postavami či zvířaty. Co do počtu unás jednoznačně vyhráli opice a želvy.
Někdy se dá jet i úsek Divoké soutěsky, ale ta se jezdí jen jako okružní tam a zpět, a tak jsme dál pokračovali pěšky. Na Mezní Louku to byl celkem krpál, ale v protisměru nám cestu do kopce krom krásné přírody zpříjemňovaly i různé rasy psů, a tak kluci šlapali bez problémů, jen jsme se vždy dohadovali, co že to bylo za druh chlupáče.
Kousek od Mezní Louky jsme si dali Kofolu a zmrzlinu na osvěžení a pokračovali pohodovou cestou po trase. Největší koncentrace lidí byla v Edmundově soutěsce a u Pravčické brány, ale na to, že bylo výborné výletové počasí, tak bych čekala mnohem více lidí. Pravčická brána se Lukimu moc líbila a Kubí prohlásil, že ji čekal větší, ale taky uznal, že je fajn ji vidět naživo. Těsně až pod bránu jsme nešli. Nějak nám přišlo zbytečné platit 90 Kč za dospělého a 30 Kč za dítě na to, abychom popošli pár metrů, když ten nejlepší pohled je stejně z místa, kde jsme stáli a obdivovali ji zdarma.
Večer jsme si zašli v Lípě na náměstí do restaurace Falknstejn, která je zároveň pivovarem. Ceny za jídlo mají vyšší (asi zaměřené spíše naněmeckou klientelu), ale příjemná atmosféra a milá i znalá obsluha udělali z návštěvy hezký zážitek. Vyzkoušeli jsme pivní degustační set i další místní piva a pochutnali na dobrém jídle.
Druhý den ráno po opět opulentní snídani (nevěřili jsme, co jsou kluci schopní všechno do sebe neládovat) jsme se sbalili a vyrazili do Jetřichovic, odkud vedla naše okružní trasa pro druhý den. V informacích jsme si nakoupili všechny turistické vizitky míst, které nás čekala, a od milé paní navíc dostali i další informace. (I když informaci, že je jedna z vyhlídek trochu nebezpečná, bychom si možná odpustili, protože mě s chlapíkama trochu – no dobře, trochu dost – znervózněla.) Trasa je dlouhá lehce přes 10 km a je potřeba si s sebou vzít zásobu vody a případně svačinu, protože cestou se nic pořídit nedá.
Od parkoviště (100 Kč/hod – mějte připravené drobné, automat nechtěl spolupracovat s platební kartou) vypadala Mariina vyhlídka strašně vzdálená, špičatá a nedostupná. První část cesty bylo prudší stoupání (přesně podle varování paní v informacích). Na Mariinu skálu jsme po zdolání prvního stoupání vyšli bez problémů. Všude bylo zábradlí a altán na vršku poskytoval úžasné výhledy.
Vilemínina stěnabyla také moc pěkná. Bylo tu i znázorněno, co za všechny hory a skaliska můžeme vidět, a tak se nám celá oblast i hezky představila.
Dalším v pořadí byl Rudolfův kámen. To byla nejtěžší část výpravy. Jednak jsme byli už předem trochu vystreslí, a pak opravdu někde zábradlí chybělo a nahoru se muselo i po žebříku, občas po stupákách ve skále, u kterých bylo zábradlí na přidržení a jindy zas bylo třeba překonat úsek pomocí řetězu. Všechno jsme v pořádku absolvovali a nijak extra nebezpečně jsme to necítili, jen Kubíka (9 let) to trošku dostalo a tak si oddychnul, až když jsme zas ze skály slezli.
Nejvíce lidí bylo na Mariině vyhlídce a čím jsme byli na trase dále, tím lidí ubývalo. Od Rudolfova kamene dál už jsme potkali další skupinku turistů třeba jen jednou za 20 minut, od schodů na Falknštejn pak už vůbec nikoho. Ptáci radostně prozpěvovali a s klukama jsme si užívali lesa a skal, které jsme měli sami pro sebe. Úzké schody byly moc fajn a opět nabídly hezké výhledy zas trošku odjinud.
Velkým a příjemným překvapením byl u konce cesty skalní hrad Falknštejn, kde byly cedulky s popisem původního historického uspořádání objektu, ale i lavičky a několik vyhlídkových míst. Byli jsme tu zas skoro sami, a tak jsme i posvačili s nádherným výhledem a krásně tak zakončili náš výled do Českosaského Švýcarska. K autu už to byl pak jen kousek a shodli jsme se, že ačkoli včerejší výlet k Pravčické bráně byl moc hezký, tak dnešek ho ještě překonal.
