Dvě minulé dovolené jsme strávili na Korsice a byli z ní nadšení, ale už byl čas prozkoumat také další části Evropy. Dlouho jsme spekulovali, kam se vydat dál a po dlouhém váhání jsme se rozhodli pro sousední ostrov – Sardinii. 

Ještě v procesu rozhodování jsem sjížděla internet a hledala články a diskuze porovnávající oba ostrovy, ale nic moc jsem nenašla. Tak snad tenhle náš malý, čistě subjektivní přehled pomůže.

Prosím nekamenujte mě za názory a napište vaše postřehy. Za naši rodinubych dojmy shrnula tak, že Sardinie je úžasná a zvažujeme prozkoumání i jižní části ostrova, ale korsická kombinace hor a moře asi pro nás zůstane top 1. 

Plán cesty: Celkem 15 (+2 cesta) dní po vlastní osepod stanem, střídání kempů po dvou nocích, kombinování hor a pláží. Lokalita severní polovina Sardinie. První den ještě na pevnině ve Florencii, poslední den v Gardalandu.

Realita: Pláže „splněny“ na 150% a moře jsme prozkoumali i ze člunu. S horami to bylo slabší (jen dvě lokality  - ta hlavní u Goroppo). Zvládli jsme i dva ostrovy na severu – Maddalenu a Capreru. Najeli jsme celkem 3250 km.

Náklady: celkem 1985 €

- útrata na místě (mimo Gardalandu a půjčení člunu) – 863 € - kempy (456 €),suvenýry – bagety – vínka – drobné nákupy (154 €), zmrzliny (82 €), vstupy –parkovné - ostatní (171 €)

- cesta – za benzín v zahraničí   331€ (jedna cesta k trajektu je 1114km, + dálniční a jiné silniční poplatky 105 € (2x 9 euro za 10 denní rakouskou dálničku, 2x 9,5 euro za Brenner, okolo 33,5 € a x33 € za italské dálnice),

- trajekt – 326 € (205 euro tam a 121 euro zpátky).

Letos byla útrata o něco vyšší, a to i když nepočítám naše dva finanční úlety v podobě půjčení motorového člunu (140 € + 40 € palivo) a návštěvy Gardalandu (140 € + 40 € oběd). Při celkovém součtu to při vynechání částek za Gardaland a motorový člun vyšlo jen o 100 € více, ale je to díky tomu, že 4 x jsme neplatili kemp (2x noc na trajektu a 2x nadivoko).

U trajektu je vyšší cena samozřejmá - na Korsiku cesta trvá 4 hodiny, na Sardinii 8 hodin (10 h.v noci). Výrazně vyšší ceny kempů (okolo 50 € u nejlevnějších kempů vs. 30€ na Korsice) však opodstatnění nemají. U hodně z nich je znát, že mají nejlepší léta za sebou. Ale všude bylo čisto a pravidelně uklízeno. A pokud jedete mimo prázdniny, vyplatí se pořídit slevová kartička.

Trasa:

Praha – Livorno (11 hodin i s pár zastávkami na pumpě a menším zdřímnutím) + Livorno – GolfAranci (trajekt 10 hodin + 2 hodiny před a asi 1 h po).

Všechno opět odřídil Láďa! Osvědčil se nám noční přejezd, jednak kvůli dopravě ale hlavně kvůli klukům, kdy je pro ně ve spánku dlouhá cesta snesitelnější. Láďa jezdí dlouhé trasy při poslouchání audioknih. Letos to bylo Volání kukačky opět od Roberta Galbraitha (Hedvábník byl loni). Pro kluky jsme měli krom klasiky Hurvínků i Babičku drsňačku, skvěle namluvenou Jiřím Lábusem.

Sardinie byla naše třetí kempovací dovolená, a tak už jsme skoro profíci :). Je také znát, jak nám kluci rostou (v době dovolené 8,5 a 5,5 roku), protože zvládají čím dál víc věcí sami. Luki semnou zvládl postavit celý stan a samostatně i zabydlet karimatkami, polštářky a spacáky. Kubí chodí pro čerstvou vodu a vymetá nepořádek ze stanu, já vařím a píšu deníček a Láďa plánuje trasu, řídí auto a balí nakládá do auta.

1. den

Původně jsme plánovali klasický denní přejezd trajektem z Livorna na ostrov. Na Sardinii však vyrážejí ranní trajekty o dvě hodiny dříve než na Korsiku, a tak jsme se báli, abychom ten začátek dovolené neměli příliš adrenalinový a v klidu a bez nervů stíhali trajekt. V Pizze už jsme byli, okolo Gardy taky, ale při pohledu na mapu jsme uviděli, že blízko Livorna je Florencie, a tak bylo rozhodnuto.Zakoupili jsme lístky naopak na noční trajekt, ale přijeli jsme ráno a celý den strávili ve Florencii.

Ve Florencii Láďa už doma našel parkování u velkého obchoďáku Coop, odkud jsme se pohodlně tramvají dostali za 1,2€/os. k hlavnímu nádraží v centru. Viděli jsme nejznámější náměstí s katedrálou (Piazza del Duomo), kousek od něj jsme si podle doporučení zmrzlinářského průvodce dali zmrzlinuv e zmrzlinářství GROM. Malá porce (což jsou asi tak 2,5 násobek „českého“kopečku) je za 2,6 €. Měli jsme slaný karamel, čokoládovou a kluci sušenkovou.Všechny byly neskutečně dobré ale sušenková vedla. Všude byly nádherné historické budovy a co šlo vidět zvenčí, to jsme okoukli. Přes Most zlatníků (Ponte Vecchio) jsme se vydali i na Michelangelovu vyhlídku (Piazzale Michelangelo), která byla celkem daleko, ale výhled byl opravdu úžasný a hudebník na tibetské mísy dělal krásný zvukový podkres.

Pak jsme prošli jsme historickým centrem opět zpátky na zastávku tramvaje, u auta se převlékli z městského oblečení do pohodlného oblečení na trajekt a vyrazili do Livorna. Dali jsme si větší rezervu abychom určitě byli včas u trajektu. Při povinném dvouhodinovém čekání před trajektem jsme se navečeřeli (klasika řízky od babičky :).

Láďa podle plánků trajektů zkoumal, jak bude vypadat naše loď a kde by bylo nejlepší se uložit kespánku. Dá se koupit i kajuta, ale vychází to na 80 €  (20 €/os.), tak jsme si řekli, že se zvládneme vyspat i na palubě. Tak Láďa pravidelně přespával na trajektech z Korsiky a dalo se.  Tentokrát jsme měli s sebou i celtu, kterou jsme si dali pod sebe a pro každého bavlněný sarong (pareo) na přikrytí. Sarongy se osvědčily, protože jsou příjemně prodyšné a dáse s nimi přikrýt i obličej, protože na palubách se celou dobu svítí. Také je potřeba být dost oblečený, protože klimatizace jela snad na 16 stupňů.

Jeli jsme lodí Sardinia Regina obě cesty. Cestou tam jsme „rozbalili náš tábor“ na  palubě č. 6 u koutku s video hrami. Místo bylo celkem pěkné, ale často někdo procházel na venkovní palubu a dveře hodně bouchaly. Věděli jsme, že stejnou lodí pojedeme i zpátky, a tak jsme si rovnou vyhlédli místo na příště  - palubu 8 Sky bar. Trochu jsem v sobě řešila pocity, jestli nejsme za socky, když spíme na palubě a neobjednáme si kajutu, ale když jsme viděla tu hromadu Italů i jiných „€ cizinců“, jak si bez okolků stelou na zemi, tak mě to rychle přešlo.

Cesta přes noc se osvědčila. Na Korsiku byly 4 hodiny plavby přes den s dětmi opravdu dlouhé, ale přes noc to byla paráda. Sotva jsme prozkoumali loď a vyspali se, tak už jsme viděli  pobřeží a celý krásný den byl před námi. 

2. den

Vylodili jsme se Golfo Aranci a vydali se rovnou objevovat krásy Costa Smeraldy. Láďa měl z domova vyhlédnutou jednu pláž (jediná naše příprava doma, ostatní jsme řešili namístě). Tak jsme na ní vyrazili. Parkoviště (41.1004464N, 9.5629747E) už bylo celkem zaplněné, pár míst ještě zbývalo. Vyhrabali jsme z auta věci a vyrazili k moři. Cesta trvala asi 15 min a byla celkem schůdná i v žabkách. Pláž byla menší a hezká. Vybrali jsme si z několika zátočinek a byli jsme tam jen mi a ještě italský pár se třemi psíky. Na psíky měli víc vybavení, než mi na děti (ohrádku, plovací vestičky, pítka,slunečníčky a hračky), a tak bylo vtipné je pozorovat.

Po výborném vyřádění se ve vodě jsme zašli na vyvýšené místo s olivovníkem mezi plážičkami, kde jsme si dali oběd ještě z domácích zásob a uvelebili se k siestě. Láďa předčítal z telefonu povídky od Batličky a my odpočívali a poslouchali. Po siestě, kterou jsme tentokrát neodflákli a dali si pořádnou italskou, jsme se zas koupali, kluci stavěli hrady z písku a já fotila krásné skalní útvary. Sardinie se s námi přivítala krásně.

Ještě se nám nechtělo od moře, ale v plánu bylo ještě Porto Cervo a přesunout se někam do kempu.  V Porto Cervo jsme zaparkovali celkem blízko u maríny a vydali se obdivovat lodě. Je to vyhlášené městečko, kde se soustřeďují nejkrásnější a nejdražší jachty, a tak bylo na co koukat. Jachty byly krásné, ale jinak nás městečko nezaujalo. Dali jsme si zmrzku a vydali se k autu.

Další náš cíl bylo Capo d’Orso a kemp se stejným jménem. Ohledně kempů tu byl mnohem menší výběr než na Korsice. Kemp je to z kategorie větších a luxusnějších, ale termínově nám vyšel ještě v červnu, a tak ceny byly o něco nižší než přes prázdniny (52€/noc). Jako atrakci mají, že vás na výběr místa vezou golfovým vozítkem, což pro naše chlapíky byl zážitek, který opravdu ocenili.

Vybrali jsme si místo kousek od novějších umývárek (byly opravdu nejlepší,co jsem za 3 roky kempování zažila), na rovném místě pod stromy a asi 5 min. odmenší plážičky. Za sousedy jsme měli milé Rakušáky, u kterých jsme si dobili přes obytný přívěs telefon. (Elektrika byla v ceně, ale bylo to dělané na prodlužku s tlustou koncovkou.) S nimi jsme také probírali zkušenosti z cestování – byli 5x na Korsice a letos jsou prvně na Sardinii. Doporučili nám jeden kemp, kterým jsme dovolenou zakončili a prý tu také nenašli v horách říční kaskády, které si oblíbili na Korsice.

3.den

Po snídani jsem využila pěkného zázemí a prala jsem jeté věci po cestě, protože tu zůstaneme určitě dvě noci. Kluci byli zatím s Láďou na hřišti. Dopoledne jsme se rozhodli vyzkoušet plážičku u kempu. Písečný pruh byl sice úzký, ale vůbec to nevadilo. Kluci byli na hraně vody a písku, stavěli a řádili, lidí bylo rozumně a voda báječná. Seděli jsme pod slunečníkem a zároveň byli metr od dětí, takže jsme je měli na očích a já mohla vytáhnout časopis.

K obědu jsme dojedli můj ještě doma upečený chleba a otevřeli konzervu šunky. Po kratší siestě jsme vyrazili k Rocca d’Orso – medvědí skálu, podle které je pojmenován celý tentový běžek ostrova. Chtěli jsme navštívit jednak skalní útvar medvěda, ale hlavněměl Laco vyhlídnutou vojenskou pevnost. Milý chlapík na parkovišti pod skálou (3 €) nám ukázal, kudy se jde k pevnosti a kde by se dal pohodlně přelézt plot, ale že to úplně nedoporučuje, že je to stále vojenský objekt.

S dětmi jsme rozhodně nechtěli nic riskovat, a tak jsme vyrazili na medvěda (3 €/ dospělý). Cesta byla pohodová po kamenných chodníčcích a schůdcích a cestou byly úžasné výhledy jak do vnitrozemí, tak hlavně na ostrovy.  Vyfotili jsme se u medvěda, i když až o den později při pohledu z lodi jsme pořádně pochopili, proč seskále říká medvědí.

Měli jsme v plánu ještě koupání. Silnice, po které jsme plánovali dostat se k vodě, byla za závorou, což nás na začátku naší cesty zarazilo, ale časem jsme poznali, že to je místní zvyk. Našli jsme si jinou plážičku (Spiaggiadi Portu Mannu - 41.1640022N, 9.4135411E) - sice městskou s plážovým servisem , ale i tak byla příjemná. Vykoupali jsme se, postavili z písku stavby a vydali se do kempu.  

4. den

Ráno jsem zašla k snídani pro mléko a croissanty (1,55 € a 4 x 1,2 €), sbalili jsme se, nechali cedulku se vzkazem milým rakouským sousedům a vyrazili do Palau na trajekt na ostrov Maddalena (zpáteční, 4 osoby + auto 54 €). Trajekt jezdí často a tak jsme ani nemuseli čekat a rovnou jsme se nalodili. Cesta trvala okolo 20 minut a byla příjemná s hezkými výhledy.Tady jsme mj. konečně pochopili, že ten, kdo pojmenoval medvědí skálu se musel dívat z tohoto pohledu – teď byl medvěd dokonalý.

Po vylodění jsme zaparkovali a i když byl už trochu hic, trvala jsem na procházce po městečku Maddalena. Procházení mezi uličkami bylo moc příjemné a na zchlazení jsme si dali zmrzlinu (2 €/“malá“ porce) (Pozn. kromě Porto Cervo, kde kopeček zmrzliny odpovídal velikostně našim zvyklostem, vypadá všude jinde malá porce jak 2-3kopečky v ČR.) Já okukovala krámky se suvenýry i oblečením, protože jsemsi chtěla pořídit bílou tuniku přes plavky, která toto léto byla hit. Cestou k autu jsme si koupili zeleninu (5€) a vínko (6 €) k večeři a vydali se prozkoumat ostrov a najít kemp. Podle mapy a recenzí Láďa našel kemp na severozápadním výběžku. Kempy jsou na Maddaleně celkem 3. Cestou při pobřeží jsme se kochali dokonalými výhledy na divoké a skalnaté pobřeží a občas jsme i zastavili a vystoupili, aby jsme si tu nádheru vychutnali ještě více.

V kempu Abbatoggia (28 €/noc) jsme dlouho hledali místo pro stan. Láďa chtěl něco s výhledem přímo na moře, ale ta místa byla tak nerovná, větrná, bez stínu  a daleko od umývárek, že jsme to nakonec vzdali a zakempovali jsme na místě pro stany přímo určeném, kde byly nataženy stínící plachty. Trochu komplikace pro nás bylo to, že jsme tu mohli mít auto u stanu jen na vyložení věcí a pak jsme ho museli dát na parkoviště asi 150 m vzdáleného. Vzhledem k tomu, že při kempování nám auto slouží jako skříň, kdy každý má svojí přepravu s věcmi a ven vyndáváme jen kempovací věci, tak to bylo trochu méně pohodlné, ale po mém prvotním frflání jsem to překonala.

Kemp je obyčejnější, co se týká sociálek – ošuntělejší a na praní a nádobí je jen studená voda, ale má příjemnou restauraci, dětské hřiště  hned u místa pro stany, plážičku a místo na piknikování s výhledem na moře, takže nám i tady bylo dobře. Jen pozor! Na celém ostrově není pitná voda - resp. prý se dá používat na čištění zubů a na vaření, ale stejně jsme raději použili naši zásobu.

Po zabydlení stanu jsme vyrazili na pláž, která je sice kamínková, ale s krásnými výhledy. Kluci i tady hloubili tunely a já se přehrabovala v krásných kamínkách. 

5. den

Vyrazili jsme na celodenní výlet na sousední ostrov Caprera, na který vede z Maddaleny most. Cestou jsme ještě na Maddaleně našli výborné pekařství – cukrárnu (Bar Pizzeria Benatti, ViaIsuledda, 290, 07024 La Maddalena OT), kde jsme si jednak nakoupili pečivo na oběd (výbornou slanou velikánskou placku – asi foccacu, ale nikde jinde tak dobrou už neměli), bagetu a obří raženku a taky vyzkoušeli místní sladkosti, o kterých jsem den před tím četla v průvodci. Ze sladkostí nám nejvíc chutnala veliká piškota plněná nutelou a „tvrdé listové těsto" ve stylu baklavy plněné krémem (vše 10 €).

První zastávkou na Capreře vyl výšlap na nejvyšší bod ostrova Monte Teialone (asi 212m). Cesta byla dobře značená a výstup příjemný (stačily trekové sandále) s hezkými výhledy. Malým zklamáním však byl vrchol, kdy tam byla jen rozbořenina staré budovy (asi majáku).

Další zastávkou byla bývalá vojenská pevnost (Batteria Poggio RasuSuperiore - 41.2015506N, 9.4724764E). Ta naopak očekávání předčila. Nebyl tam žádný oficiální vstup, a tak jsme tam vlezli polorozbořenou zdí a takto dobrodružně prozkoumali pevnost celou. Byly tam i obří šrouby po obrovských dělech, různé hradby a místnosti a ze shora nádherný výhled.

Na místě se stromy kousek od jednoho bistra jsme poobědvali, dali si malou siestu a popojeli k plážím u výběžku. Pláže byly z obou stran a každá jiná. Napřed jsme zvolili tu větší po levé straně,  kterou Láďa prohlásil zatím za nejlepší pláž vůbec (ne jen tady) SpiaggiaI due Mari - 41.1834906N, 9.4642831E. Měla jemný bílý písek, průzračnou vodu, krásný výhled a my se na ní super s klukama vyblbnuli s naším míčkem do vody. Pak ale už na ní nesvítilo sluníčko a začalo být chladno, a tak jsme se přesunuli okolo 300 m na pláž na protější straně, kde bylo slunce ještě dost. Písek tu byl úplně jiný – žlutý a hrubší, ale díky krásně svítícímu sluníčku jsme si tu užívali až do 18:30, kdy jsme se vydali zpátky do kempu.

K večeři jsem vařila totální mezinárodní mix v podobě špeclí s boloňskou omáčkou a řeckými masovými kuličkami a snědli jsme si to ustolečku na piknikovém místě s výhledem na moře. Sice strašně foukalo, ale výhled stál za to. Po večeři jsme se ještě vydali na průzkum na místní vyhlídku přímo nad kempem. Cesta – necesta byla náročnější, místy i s pichlavým křovím, a tak jsme byli vděční zapohorky a Kubíka jsme občas přes náročnější úsek přenesli. Vyhlídka byla dle označení „panoramatická“ a hezká. Cestu zpátky jsme si usnadnili přes „ItalianTouring Club“, kam vedla oficiální cesta z vyhlídky a sice delší trasou,ale pohodlně jsme se vrátili ke stanu. Po uložení kluků jsme ještě s Láďou zašli do kempové hospůdky na zmrzku od Algidy.

6. den

Sbalili jsme se a vzali to opět přes pekárnu (slaná placka ze včera, bagetový věnec, plněná placka šunkou a výběr sladkostí). Měli jsme opět kliku,protože trajekt jel hned a náš oblíbený s obrázky kachniček.

Zamávali jsme Maddaleně, která byla opravdu krásná a doporučuji ji nevynechat. Po vylodění a kusu cesty jsme se vydali objevoval historické památky (nuragy) v okolí Arzacheny. Platí se podle počtu nuragů, které chcete navštívit. My sivybrali dva z nich, podle fotek v turistické kanceláři (za 2 nuragyje to 5 €/ dospělý). Nuragy jsou rozmístěny po širším okolí, a tak je nutné mezi nimi přejíždět autem. Vybrali jsme si Hrobku obrů (Tomba dei Giganti li Lolghi) a NughareLa Prisgiona (vypadala jako kruhový dům).

Dojeli jsme k Hrobce obrů a měli ohromné štěstí, že tam nikdo nebyl a my tak měli možnost vychutnat si atmosféru místa. Na některé z kamenů jsme si i sahali a zkoušeli, zda s námi budou komunikovat. Kousek dál pod letitým olivovníkem jsme si udělali piknik a krátkou siestu a vyrazilik druhému nuragu. Lidí tu bylo o něco více – asi šest skupinek a stavby samy o sobě moc zajímavé. Tohle místo bylo asi zajímavější na pohled, ale oněco méně mystické, a tak jsme byli rádi, že jsme byli na obou.

Další zastávkou bylo Lago di Liscia a u něj Olivastri Millenari – tisícileté olivovníky (2,5 €/ dospělý). Mají tu 3-4 tisíce let starý olivovník,který je jedním z nejstarších stromů v Evropě. Je neuvěřitelně veliký a celý obehnaný dřevěným plůtkem, aby se k němu nechodilo. Kousek dál je ještě 2 tisíce let starý olivovník, ke kterému se může. Pohladili jsme stařečkovi kůru, sebrali pár pecek do alba a udělali si malý piknik.V areálu jsme byli jen my a ještě jedna skupinka.

U vstupu k olivovníkům byla vyhlídka na jezero, která byla však zavřená. Přelezli jsme nízký plůtek a na vyhlídku zašli. Stála za to. Pod námi bylo vidět krásné jezero. Původní plán byl se i v jezeře vykoupat, ale Ital nelenil a celé jezero bylo obehnáno plotem nebo byl totálně nepřístupný terén.

Další zastávkou na naší cestě bylo Tempio, které nás svou přívětivostí úplně dostalo. Nejen, že tu mají v parku přístupný pramen Fonti di Rinaggiu, kde jsme doplnili zásoby. Voda byla výborná a místní moc milí. Ve městě jsme si prošli historické jádro a dali výbornou, velkou a levnou zmrzlinu zároveň (á1€) a pro velký úspěch rovnou 2x.

Posledním dnešním cílem bylo jezero Lago Coghinas, chtěli jsme se v něm vykoupat a přespat na divoko. Sardové jsou prý k přespání mimo kempy relativně tolerantní, pokud to není naplážích nebo místech, kde je zákazová cedulka.

Kluci se na spaní pod širákem moc těšili. Najít vhodné místo sice bylo dost složité, ale nakonec se podařilo. Spali jsme u vysloužilého piknikového místa (40  46‘ 35.046‘‘N, 90 1’30.696‘‘E). Měla jsem sice trochu strach z nezvaných hostů, a tak jsem spala s ratankou a pepřovým sprejem u sebe, ale obavy byly zbytečné. K večeři jsme si dali jen polévku do hrníčku, protože jsme měli ještě plná břicha zmrzliny. Spali jsme jen ve spacácích na celtě. Kubí po náročném dni usnul, tak jsme ho jen přenesli do spacáku spícího.

7. den

Ráno jsme se probudili příjemně sluníčkem, posnídali přesnídávku a mezi tím vysušili spacáky, protože není pravda, jak jsem četla v jednom průvodci, že na Sardinii nepadá rosa. Byli jsme se podívat i přímo u jezera a pochopili, proč z kdysi asi úžasného výletního místa jsou jen oprýskané zbytky zašlé slávy. Voda z dálky sice vypadala hezky, ale byla stojatá a špinavá.

Cestou jsme se zastavili ve vesničce Tula, kde byl akorát místní trh a nakoupili zeleninu a ovoce. Pak jsme dorazili k vyhlédnutému kempu Tore del Porticciolo. Bylv národním parku a ze skály nad ním byl krásný výhled. Pláž ale vypadala, že je na ní celkem málo místa a ještě s rostlinami, a to já ani kluci nemáme rádi. Krom toho Láďa našel informaci, že je to největší kemp na ostrově a takovým se snažíme vyhýbat. Zkusili jsme kemp u letiště, na který byly dobré recenze, ale byl jen pro karavany a ne pro stany.

Nakonec jsme zakotvili v městském kempu LaMariposa (48 € + 0,5 za sprchu). Je to jeden z nejstarších kempů na ostrově a je to znát. Na sprchování je potřeba mít žetony a na praní a nádobí je jen studená voda. U hodně kempovacích míst nemůže být auto u stanu, ale to se  nám podařilo vhodným výběrem místa obejít. Co má ale úžasné je poloha nakraji městečka Alghera.

Po zabydlení a výjimečně teplém obědě jsme se vydali na pláž, která je hned u kempu. Na celodenní koupání by nás asi neuspokojila – je s plážovým servisem, hodně lidmi a také trochu „prdí“ a smrdí tlející rostliny pod vrstvou písku, ale na odpolední vykoupání se po přejezdu byla fajn.

Po umytí jsme zajeli do centra (lze i autobusem od kempu nebo delší procházkou pěšky). Zaparkovali jsme na placeném parkovišti u maríny (1 €/hod) kousek od historického centra. Městečko je krásné a v noci žije a v ulicích byly rozvěšené svítící lampiony. Procházeli jsme se uličkami i hradbami a kluci si dali palačinku (3,5€) a pak jsme honem pádili zpátky, abychom stihli se vrátit do 23 h., kdy kemp zavíral.

8. den

Ráno jsme stávali později, protože jsme minulou noc s klukama trochu flámovali. Po snídaňové kaši jsme vyrazili do Neptunovy jeskyně (Grotto di Netuno). Schody jsme naštěstí absolvovali dopoledne a tudíž ve stínu. 654 schodů zní hrozně, ale zas tak hrozné to nebylo. Naopak zvlášť dolů jsme si užívali krásné výhledy na moře, skály i mládě dravce, které nerozhodně přešlapovalo na skále.

Jeskyně stála celkem 40 € (2x 13 + 2x7) a prohlídka byla s průvodkyní, jejíž výklad se rozléhal z reproduktorů umístěných po celé prohlídkové trase. Prohlídka začíná každou celou a skupina je tak velká, kolik lidí dorazí. Určitě by bylol epší přijít dříve než v 11, kdy bylo ve skupině okolo 200 lidí. Ale stejně byla jeskyně úžasná, i přes mraky lidí. Působí naprosto monumentálně a rozhodně stojí za návštěvu.

Měli jsme v plánu ještě výlet na maják, který Láďa podle map našel hned nad jeskyní, ale byl to vojenský objekt, a tak jsme místo toho zašli ke strážní věži. Cesta byla hezká a věž příjemná klasika. Sice měla zazděný vchod, ale okolní výhledy byly pěkné. Ve stínu jsme si dali oběd a pak jsem s klukama vyrazila směrem dolů na malou plážičku pod věží a Láďa nahoru pro auto. Kluci se vykoupali na pláži, Láďa si nás vyzvednul a jeli jsme najít si nějakou pořádnou pláž. Láďa jich měl několik vyhlédnutých podle map, ale u většiny z nich si Ital postavil velké parkoviště s výběrčí budkou, a tak se z nich stali klasické velké „komerčárny“ s plážovým servisem, stánky a placeným parkovištěm. Na dvě jsem se byla podívat - u první chtěli minimum 5 € za parkovné, u té druhé 1€/hod., ale bylo tu celkem dost lidí.

Ještě jednu pláž měl Láďa v záloze. Jelo se k ní po terénní cestě asi 800 m, ale vyplatilo se to (kousek jižně od FineMugoni - 40.6116883N, 8.2123600E). Pláž byla sice úzká, ale s minimem lidí. Kluci si plavčili a blbnuli v písku, jen se nám moc nelíbili tmavé části ve vodě. Vzala jsem si brýle, abych to prozkoumala pozorně a našlav nich několik ježků, a tak jsme si vzali boty do vody a byli opatrnější. Ale musím přiznat, že mi to trochu chuť z koupání vzalo. Láďa si to naopak užíval a s maskou a šnorchlem vyrazil na průzkum fauny a flóry.

V Decathlonujsme pro kluky zakoupili masku kombinovanou se šnorchlem a tak si  plavání v moři s rybičkami užívali bez omezení. Po šesté jsme jeli zpátky do kempu, abychom stihli i dnes večerní Alghero, kterého jsem se nemohla nabažit. Už jsme věděli, kde zaparkovat, a tak jsme měli na večerní courání městem víc času. Užívali jsme si uličky i promenádu, okukovali stánky a pořídili nějaké suvenýry. Lampiónová výzdoba opět zářila a den jsme zakončili výbornou zmrzlinou. 

9. den

Ráno jsme sbalili a vyrazili směr hory. V plánu byla pláž, městečko a přesun do hor. Pláž Spiaggia della Speranza  (40.4963389N, 8.3687403E) jsme sice našli po delší době, ale za to byla super. Plánovali jsme jen krátké vykoupání, a tak jsme si zaplatili parkování jen na dvě hodinky (0,8€/h.). Jenže kombinace hezké písečné pláže a úžasných vln (červená vlajka) byla tak dokonalá, že jsem si byli v automatu prodloužit. Řádili jsme a skákali ve vlnách.  Jen jsme byli opatrnější a i když jsme za normální situace brali do vody děti obě, i když šel jen jeden z nás, tak teď jsme striktně byli jeden dospělý na jedno dítě. Ale nemělo to chybu a možnábych to i prohlásila za nejlepší řádění ve vlnách v životě.

Pak jsme poobědvali pod stromem a s velkým zpožděním vyrazili k doporučovanému městečku Bosa. Kousek od něj jsme chtěli zkusit i kemp, ale vůbec nás nezaujal (ani když cena byla „jen“ 40 €).Ještě jsme obhlíželi velkou travnatou plochu kousek od kempu, kudy se šlo napláž. Procházka to byla moc krásná, pláž na pohled také – kamenitá s útesy a jedním bunkrem. I by se dalo o kus dál od pláže na několika travnatých místech přenocovat nadivoko, ale znervóznili nás všudypřítomné kančí bobky a rozrytá místa.

Pláž a útesy jsme si tak jen nafotili a vydali se do městečka. Bosa byla v průvodci doporučovaná, jako  „určitě vidět“, ale nás až tak úplně nezaujalo městečko ale spíš to, jak krásně v pátek večer ožilo místními.Posedali si na náměstí po lavičkách, přinesli si i svoje židličky a povídali, pili a bavili se. Skupinka dětí si kopala s míčem, jiní dělali frajeřinkyna kolech a to bylo už celkem pozdě večer. Prošli jsme se městem i kolem vody, dali si moc dobrou zmrzku (po 1,5 €) a průměrné pizzy (8€ a 9 €) a vyrazili směrem do hor. Plánovali jsme dojet až do naší další destinace, ale byli jsme tak utahaní, že jsme nakonec našli u velkého parkoviště se samoobslužnou pumpou travnatou plochu a tam jsme na celtě přespali. 

10. den

Ráno jsme sesbalili celkem rychle, protože v noci opuštěné parkoviště se začalo zaplňovat lidmi. Posnídali jsme přesnídávku a chtěli vyrazit na soutěsku. Luki však včera řádil ve vlnách tak naplno, že si strašně namohl nohu a pajdal.

Změnili jsme tedy plány na odpočinkový den a vyrazili do městečka Orgosolo, které proslulo svými malbami na fasádách. Cestou jsme si ještě v pekárně v městě Nuoro koupili výběr sladkých dobrot a slané pečivo k obědu, které jsme si dali na vyhlídce do údolí. Na náměstíčku kousek dál jsme zaparkovali a vydali se obdivovat malby. Některé malby byly pěkné, některé zajímavé. Kromě maleb jsme viděli hodně skupinek mužů postávajících nebo posedávajícíchna různých místech, ale jen pár žen a vždy v černé haleně a sukni. V malé sámošce jsme si koupili víno na večer a prolezli všechny suvenýry,protože Luki si najednou potřeboval vybrat také něco na památku na Sardinii. Chtěl si koupit flétničku s nápisem Sardegna, kterou někde zahlédl, ale všechnoto byly jen klasické šméčkové suvenýry, na které se nedalo pořádně hrát. 

Lukiho nohu jsme měli v plánu šetřit a hlavní trekový výlet přesunout na zítra, ale na malé vycházce do hor jsme chtěli otestovat, jak na tom je. Kousek nad parkovištěm v horách bylo větší piknikové místo – asi 6 velkých stolů terasovitě uspořádaných (Area picnic di Maccione 40.2636019N, 9.4170878E). Obědvali jsme,když se o stůl pod námi objevila skupinka asi 10 chlapů a kluk, přinesli si v hrncích nějaké dobroty, k tomu nezbytný italský chléb carasau a víno. Bylo hezké slyšet, jak mezi sebou temperamentně komunikují. S dvěma plastovými kelímky a vínem se zastavili i u nás a nalili nám. Klukům pak dali kousek melouna a pak se opět zastavili za námi, aby nám dolili. Jejich přátelskost a pohostinnost působila tak mile a samozřejmě, že to ve mně zanechalo snad stejně silný zážitek, jako zdejší nádherně tyrkysové moře.

Po obědě a siestě jsme se vydali na malý výšlap nahoru ke skále, abychom otestovali Lukiho nohu. Sice ho to ještě trošku bolelo, ale zvládal to výborně a tvrdil, že „už dobrý“. Zato Kubí frflal od začátku do konce, tak jsme se děsili osmihodinového výletu do soutěsky.

Pak jsme jeli směr Golfo di Orosei. Cestou jsme si ještě koupili ovoce a zeleninu a tunelem pod skálou se dostali z hor na pobřeží. Zakempovali jsme v městečku Cala Gonone ve stejnojmeném kempu (Camping la Gonone, 50 €/noc). Po večeři jsme uložili děti, vyřešili nádobí a prádlo a zapadli utahaní do spacáků a byli rádi, že dnešní den jsme si udělali odpočinkový. 

11. den

Ráno jsme posnídali zbytky večeře a vyrazili na pláž. Láďa ještě uvažoval o vyhlášené pláži Cala Luna, kde prý točí záběry Karibiku (jen si tam dovezou palmy, aby iluze byla dokonalá), ale ta byla dvě hodiny pěšky a my chtěli pošetřit Lukiho nohu na zítřejší výlet. K obědu jsem nakoupila opět foccaciu a dvě„komune“ (velikánské housky) a nějaký sladký mls. Pláž Cala Fuili byla od silnice asi 15 minut a byla úžasná, jedna z nejkrásnějších, co jsem viděla. Pláž byla oblázková s trochou písku uhranice vody. Ve vodě byly kameny, ale bez ježků. S klukama jsme šnorchlovali (a já jsem se tu naučila šnorchlovat :) a všichni jsme si to užívali. Zvlášť Láďa, který podnikal průzkumy k útesům se nemohl rybiček nabažit. Kubí s páskem krásně zvládal plavání a mezi koupáním kluci kopali a stavěli na písku. Pod slunečníkem jsme si udělali prima siestu a pak znovu užívali dokonalé pláže.

K večeři jsem udělala bramborové placky a ochutnali jsme i jejich vyhlášený tenký chléb carasau s olivovým olejem a všichni jsme si pochutnali. Po večeři jsme ser ozhodli vyrazit do městečka a měli jsme ohromné štěstí. Nejen, že tu byly trhy, a tak všechno krásně ožilo, ale u stánku Luki narazil i flétničky, které opravdu hráli a ještě byli zajímavé dvojité. Pokračovali jsme ulicí podél moře,koupili si zmrzlinu (á 2,5 €) a akorát nás zastihnul krásný ohňostroj, na kterýjsme měli pěkný výhled. Mlsání zmrzliny s výhledem na ohňostroj byla taková pěkná tečka za povedeným dnem.

12. den

Ráno jsme si nezvládli přivstat, jak jsme měli původně v plánu. Ale díky nočnímu flámování i s klukama i chystanému náročnějšímu programu jsme to nechtělilámat přes koleno. Po snídani a přejezdu tunelem zpátky k horám jsme vyrazili do soutěsky Gorropo. Láďa zvolil podle doporučení Lonely planet cestu shora. Vzali jsme si pevné boty a dobře jsme udělali.

Hned na začátek Láďa namotivoval posádku Pikaem a vyrazili jsme. Láďa s Lukim šli vpředu, my byli s Kubíkem pomalejší, ale Kubí krásně ťapal. Cestou byly krásné výhledy na údolí, napřed jsme slyšeli a pak i viděli stádo koz. Na keři jsme zahlédli krásného a velkého brouka s dlouhými tykadly (pravděpodobně tesaříka). K soutěsce jsme dorazili po dvouhodinovém sestupu. Od parkoviště je to 400 výškových metrů.  

Dole jsme se osvěžili u říčky a dali si obědový piknik. U pokladny (5 €/dospělý, 3,5/€ větší dítě) jsme dostali instrukce a kluci vyfasovali helmičky. Zelená část trasy má být jednoduchá, žlutá lezecká po kamenech a na červenou se nesmí. Ani zelená část nebyla úplně nejjednodušší, a tak jsem se děsila, co přijde dál.

Nakonec se nám to všem moc líbilo, jak jsme lezli přes kameny a cestou zpátky i pár z nich sjížděli po zadku. Kameny byly z krasového vápence a byly krásně hladké. Kluci byli nadšení z lezení a my si užívali i pohledy na krásné skály okolo. Strávili jsme tam asi 1,5 hodiny a před cestou zpátky jsme si podle doporučení slečny v pokladně nabrali vodu z pramene, což bylo naše štěstí, protože zásoby vody jsme podcenili a 4,5 litru, co jsme měli by nám stačilo jen s obtížemi.

Po krátké pauze a svačině jsme vyrazili na cestu zpátky. Luki šel lehce jako kamzík, Kubí trochu frflal a chvílema to na nás zkoušel, ale udržovali jsme ho na Lipo bonbónech, z Ládi lilo a já byla ráda, že jdeme do kopce a ne z kopce, protože se mi cestou dolů trochu rozhodilo koleno. Kluci byli báječní a cestu nahoru jsme zvládli za 2 hodiny 15 minut.

Po večeřiv kempu jsme co nejvíc věcí předbalili a připravili na brzké opuštění kempu, protože jsme měli na zítřejší den zarezervovaný motorový člun od agentury Azzura (má svůj stánek i v kempu).

13. den

Poprvé za dovolenou jsme si dali budík, a to hned na 6:30. Díky noční přípravě jsme byli komplet sbalení i se stanem a připravení už před 8 hod. V kempu jsem ještě koupila mléko, v pekárně focacciu, komune housky a 4 croisanty a pár malých sladkých mlsek (celkem 10,5 €).

V přístavu nám přidělili loď. Byla mnohem lepší, než jsem čekala  - prostorná a hlavně s tichým a výkonným motorem Suzuki. Na délku měla 5 m a výkon 40 koní, na což ještě nechtěli „papíry“. Půjčovné stálo 140 € (se stříškou + 20 €) a palivo dle spotřeby (za nás 40 €).

Vyrazili jsme a Láďa zářil štěstím, když stál na kapitánském můstku a kluci byli také nadšení.To byl vždycky jeho sen, půjčit si na moři motorový člun a u takhle nádherného pobřeží to rozhodně stálo za to.

Pluli jsme kolem nádherných skal, mořských jeskyní i karibských plážiček a voda předváděla všechny myslitelné odstíny tyrkysové. Kluci zkoušeli řídit, vlny šplouchaly (místy i dost, když nás míjela větší loď) a já si užívala pocit volnosti a vítrve vlasech. Občas jsme si zastavili na vykoupání. Hned při první zastávce jsme pomáhali chlapíkovi, který se svým člunem zajel až za bóje a provaz. Viděli jsme i Cala Lunu, ale vzhledem k její vyhlášenosti a tomu, že se na ní lze dostat i lodním taxi, byla dost plná.

Nejhezčí zastavení bylo u Cala Goloritze, kde je skalní most z pobřeží do moře. Proplavávali jsme pod ním a obdivovali krásu podmořského světa 15 m. hluboko pod námi. Luki se oproti loňsku neskutečně v plavání zlepšil a i Kubí za pomoci pásku krásně plaval avůbec se nebál.

Při odjezdu jsme také na vlastní kůži poznali, že na moři jednoznačně platí zákony silnějšího. Kotvili jsme na místě, které si vyhlédla větší loď s turisty a hnala se na nás. Láďa tomu nevěnoval pozornost, protože nás evidentně museli vidět. Uhnuli jsme na poslední chvíli.

Ve stinné zátoce jsme si dali malou siestu, prohlédli si dvě luxusní jachty a jedna větší loď si to okolo nás hnala tak rychle, že se nám postarala o adrenalinové vlny.  

Večer jsme se ještě osprchovali v „našem“ kempu Gonone, kde jsme měli zaparkované auto a přiblížili se k severu. Na poslední noc jsme zakempovali v kempu Ermosa (46 €), který nám doporučili rakouští sousedé z kempu od medvěda. Upřímně jsem čekala víc na to, že utohoto kempu měli poznamenané tři vykřičníky a říkali nám, že ten byl nejlepší. Také mě překvapila cena, protože byl hodně obyčejný. Ale rozhodně byl malý a příjemný. Na Korsice jsme se snažili vybírat menší kempy, ale tady jich je méně, hlavně ty velké a příliš se vybírat nedalo. Vzhledem k tomu, že jsme tu trávili jen jednu noc, tak nám dovolili i mít auto u stanu, což standardně prý být nemůže. Luki zabydlel stan a já mezi tím uvařila večeři.

Tento kemp byl jediný, kde jsme se nedomluvili angličtinou, a tak jsme si vzpomněli na loňské domlouvání rukama nohama. 

14. den

Měli jsme krásné pohodové ráno ve stanu. Nasnídali jsme se a sbalili už jako velcí profíci. Láďa byl okouknout místní pláž u kempu a měla u sebe sprchu, což bylo přesně to, co jsme na poslední den před trajektem potřebovali, aby jsme nebyli na cestu celí nasolení.

V kempu jsme si domluvili, že si tu můžeme nechat auto i po zaplacení a odhlášení a nemuseli jsme tak využít placené parkoviště.

Pláž byla dlouhá, písečná a příjemná a s milým plavčíkem, a tak jsme si užili poslední koupací den. Kubí dokonce chtěl plavat bez pásku a šlo mu to. A tak jsme šnorchlovali a stavěli z písku asi do 15 hodiny, kdy jsme se sbalili a vyrazili do Golfo Aranci na trajekt.

Tam jsme ještě v supermarketu nakoupili „žrádelní suvenýry“ v podobě vín, olivových olejů a sušenek a kousek dál v centru pak velkou zmrzku.

Na trajektu jsmeobsadili místo, které jsme měli vyhlídnuté z minulé cesty (8. Paluba Sky bar). Kluci s Láďou šli na obhlídku lodě a já si na celtě četla časopis. Společně jsme se šli podívat na vyplutí, pak si dali večeři a šli jsme spát. Místo bylo lepší než posledně, jen bylo dál od záchodů. Opět na nás hodně svítili a mrazili, a tak jsme se zachumlali do sárongů a v klidu a pohoděstrávili noc na trajektu, i když hlásili velký vítr a zákaz vycházení na nekrytou palubu. 

15. den

Ráno jsme vyrazili s hodinovým zpožděním. Snídani jsme si dali až v Livornu na parkovišti a sledovali počasí, jestli budeme moct uskutečnit plánovanou návštěvu Gardalandu. Bylo to tak 50:50, a tak jsme to klukům prozradili asi hodinku před cílem a nadšení bylo obrovské. Koupili jsme rodinnou vstupenku (okolo 140 €) a vyrazili. Zaplatí se drahé vstupné, ale pak už se nic neplatí za jednotlivé atrakce (Teda pokud si někdo nechce připlatitlístek „předbíháček“, aby nemusel stát ve frontě  - myslím, že jsou okolo 6 €/os., ale to jsme nevyužili.) Atrakce mají rozděleny podle výšky účastníků – od 100, 110, 120,130 a 140 cm a pár atrakcí i omezených shora do 190cm. Kubí měl čerstvě 120cm a Luki 130cm, takže ten nemohl asi jen na tři atrakce.  

První atrakce byl takový strom, kde byla iluze, že se uvnitř přetáčí. Byl k tomu příběh v italštině, takže tuhle atrakci jsme si tolik neužili. Pak jsme dali Colorado boat – vodní horskou dráhu a Egyptskou pyramidu. Lukiho lákaly takové ty náročnější na žaludek a umluvil na ně Láďu. Šli na Šamana. My zatím s Kubíkem šli na Kung fu panda horskou dráhu – tam bylo nejdelší čekání,co jsme zažili – 35 min, a tak druhá skupinka zvládla i housenkovou dráhu. Pak jsme zašli k pirátům na oběd (40€ - 2x hamburger, Kubí alá Happy meal a Luki řízek) a všichni byli spokojení.

Pak Luki s Láďou vyrazili ještě na volný pád a my na ně počkali. Společně jsme si pak zašli na další dvě vodní atrakce Jungle Rapid a Atlantidu. Lacínek si pak šel lehnout, aby si před cestou odpočinul. Já s klukama zatím prolezla zbytek parku a zkoušeli jsme i obyčejnější atrakce, které byli skoro bez front. Dali jsme obří kolotoč, různé vláčky, vyhlídkový vláček, malý volný pád, ruské kolo s lodičkami a spousty dalšího. Jen na pirátskou loď jsme se nedostali, tam měli nějakou poruchu.

Zašli jsme si i na zmrzku a tam si nás odchytnul Láďa. Luki ho ukecal ještě na jednoho Šamana a my s Kubíkem dali 2x housenkovou dráhu a pak ještě jednou všichni čtyři. Už se stmívalo a vše bylo krásně osvícené, a tak jsme si vyjeli vyhlídkovým vláčkem ve výšce. Na závěr jsme si dali ještě jednou Atlantidu, která měla v noci ještě tajemnější atmosféru, ale i nás pěkně zmáčela. Okolo 23 hod.jsme odcházeli, ještě jsme se vyfotili u zlatého Gardíka u vstupu a popřevlečení kluků a uložení do auta jsem jim zaběhla pro drobný suvenýr, protože byli úplně zlatí a všudypřítomnými stánky se suvenýry, které byly často na konci atrakcí, procházeli v klidu. Hned usnuli s úsměvem na rtech a hlavou plnou zážitků.  Domů jsme dorazili druhý den před polednem.

Rady, tipy a doporučení na závěr

-      viz oba příspěvky o dovolených na Korsice 

Co nezapomenout

–     boty do vody

–     fólii na přední sklo auta (tu jsme zapomněli a pak ji Láďa improvizovaně vyráběl z chladící tašky

–     slunečník

–     stáhnout si off line mapy seznamu

–     dostatečnou zásobu vody

–     zanás určitě přidávám i skládací polní lopatku – úžasná a univerzální věc (nazatloukání kolíků, na budování staveb z písku a v případě nouze dobře poslouží i na obranu – tuto funkci jsme naštěstí nevyužili, zbylé dvě velmi často)

Jídlo

- snídaně  - měli jsme nakoupeny ovesné kaše, cerální nápoje a přesnídávky ve skle a k tomu piškoty. Láďa většinou snídal Manu a občas jsme si koupili croissanty a mléko

- obědy – kombinovali jsme konzervy šunky od Pikoku (vepřová a kuřecí), Rio mare tuňáka  a domácí marmelády. K tomu jsme si dokoupili nějaké místní pečivo (foccaciu,ciabatu atd. – prostě co se nám zrovna v pekařství líbilo nebo bylo v nabídce krámku v kempu)

- večeře – nakoupila jsem v rámci kempovacího týdne v Lidlu v akci masa ve skle (doporučujeme, ty jsou úplně nejlepší) a konzervy vepřové ve vlastní šťávě, lančmíty a jedny masové kouličky z„řeckých týdnů“. Po minulých zkušenostech jsme už nepořizovali žádné konzervy gulášů či jiných předdělaných jídel. K těstovinám jsem měla několik verzí„červených“ omáček a obměnu jídel jsem řešila kořením nebo přílohou, kdy jsme střídali těstoviny, rýži a bramborovou kaši (i když letošní Labeta se vůbec neosvědčila a zbytek jsme vyhazovali). Naopak jsem zkusila na pánvi dělat bramborové placky (z Vitana směsi na knedlíky) a ty měly velký úspěch. Občas jsme si koupili ovoce a zeleninu a my s Láďou červené vínko. Neměli jsme s sebou lednici, a tak jsme mohli koupit jen to, co jsme rychle snědli.